CHORVATSKO - OSTROV PAG
OSTROV PAG
20. června
Je pátek ráno, moc pověrčivá nejsem, přesto jsem ráda, že není třináctého, zatím pohoda, není čeho se bát. Jdu ještě do práce, končím v deset hodin a odjíždím autobusem do Poděbrad – linkou: Deštné – Praha
Promítám si, zda mám všechno. Pakování na dovolenou mi skutečně hlavu nedělalo. Zvykám si, začínám být starou harcovnicí. Od roku dva tisíce vyjíždím do ciziny každý rok. Připravila jsem si velkou hromadu věcí a statečně odebírala a odebírala, aby se mi to do mého malého kufříku vešlo. Snad mi nakonec nebude něco důležitého chybět.
Autobus je plně obsazen, v Hradci hodně lidí vystupuje, ale další velká várka nastupuje a nezůstává prázdné žádné místečko. S dcerou Barčou mám sraz v půl dvanácté. Nikde ji nevidím, samozřejmě se míjíme. Nevím, jak je to možné, ale už jsem taková odjakživa. Pokaždé, dám-li si s někým schůzku (i rande za mlada), nikdy nečekám tam, kde mám nebo čekám, ale v úplně jinou hodinu. Vždycky všechno pochopím naopak. Nakonec vše dopadá dobře, našly jsme se a už si pochutnáváme na společném oběde v „Bílé růži“ , kam jsem byla dětmi pozvána. Barunka si vybrala svíčkovou, Péťa „měšec“ a já si dala krabí prsty s americkými brambory. Posilněni jdeme napakovat auto. Eva (druhá mamka) má také docela malé zavazadlo, největší taška je s potravinami. PODAŘILO SE. A teď rychle do hajan, je sice teprve sedm večer, ale chceme vyjet ve dvě v noci.
Nemohu usnout, u mladých spím prvně. Je velké horko, z ulice slyším městský hluk, k tomu na mne přece jen dolehla cestovní horečka – a už zvoní budík a vstáváme. Maličko jsme si přispali, hodinky ukazují tři čtvrtě na dvě. Rychle hrnek čaje, loučíme se s domácími, a Barča startuje, první úsek řídí, já naviguji. Eva s Petrem dospávají pár veršíků na zadním sedadle. Vypalujeme to místy sto třicet, na silnici prázdno a klid, jde nám to, Bára jede jako profík. Silnice jsou dobré, jen pár kamionů, pár opozdilců jde asi ze zábavy. Vše probíhá hladce, projíždíme Kolínem, míjíme Čáslav, vidíme nejvyšší Čáslavskou věž, zvládáme i průjezd Jihlavy. Dcera je skvělá, nezdá se, ví si rady, jsme v Hatích – přechod do Rakouska, máme za sebou sto osmdesát čtyři kilometrů a je tu první střídání řidičů i navigátorů. Kolem šesté se mi zavírají oči, usínám okamžitě a spím tvrdě celou hodinu. Právě přejíždíme Dunaj, je tři čtvrtě na sedm. Konečně Vídeň v objetí ranního oparu. Eva se ujímá role průvodce a upozorňuje nás na různé zajímavosti. Vidíme objemné budovy bývalých plynojemů, které byly zrenovovány na obytné domy. To by snad nebylo ani tak nemožné, ale tyto kolosy jsou současně vybaveny veškerým komfortem a sociálním zázemím. Investice byly nákladné, ale nyní nechybí žádné služby, komfort je stoprocentní. V areálu jsou divadla, nechybí kina a velkým plusem je, že tu našla práci docela slušná část bydlících obyvatel. No vida, nemusí se vše nefunkční bourat, najde-li se odvaha a netradiční způsob zajímavého využití, mohou se právem pyšnit moderním pojetím a užitek má z toho nová generace. Petr po dvě stě dvaceti kilometrech předává řízení Barunce a ta udržuje směr GRAZ (jede dalších sto kilometrů). Znovu pospávám a budím se před desátou, projíždíme celním územím do Slovinska. Počítač s pravidelností upozorňuje po dvou a půl hodinách na nutnost pauzy, přestávky na odpočinek a občerstvení. Pár cviků, pití, WC. A k duhu nám jdou řízečky. Divím se, že mi ještě není špatně. Je to zvláštní, když řídím, nikdy nemám problémy s nevolností, ale pokud jsem jako pasažér, bývá mi většinou v autobuse i v autě špatně. Zatím mi pomáhá žvýkačka, cucavé bonbony. Nálada je výborná, počasí nám přeje.
Slovinskem projel Petr, silnice je tu mnohem uzší, přibylo také aut, provoz se zpomalil. Náklaďáky před námi zadržují divochy za námi. Pro řidiče už to není taková pohodička, oči na šťopkách, uši nastražené, chce to hlavně pevné nervy. Sedmdesát kilometrů jsme opět ukrojili. Před Zagrebem je tu pravidelné střídání – Barunka řídí dalších sto třicet kilometrů a začíná být velké vedro, potíme se, v autě nemáme klimatizaci. Sedím už opět vzadu, zatím jsme odpočívali třikrát. Utíkající krajina se stále mění, já už poposedávám, začíná to být dlouhé. Opět jsme zpomalili, musíme projet horami, nedá se předjíždět, stále stoupáme do vrchu.
Nejvyšší v pohoří je „Vrch Kapele“ 884 m. Jedna zatáčka za druhou, nahoru, dolu a já tuším krizi. Petr statečně odolává pirátům silnic, ploužíme se čtyřicítkou v koloně, situaci komplikují nebezpečné krajnice bez svodidel, tu a tam sice je pár patníků, ale žádné další zábrany, jen kolmé strmé srázy. Raději ani ven nekoukám, co cítí Petr jako řidič, netuším a raději se ani neptám. Auto sípá, výstup je nekonečný. Vedro, vedro, málo piju, nemám ráda cizí toalety, jsem dehydrovaná. Bolí mne hlava, chybí mi vzduch, moc nevětráme, mám strach z průvanu, abych neofoukla - krční páteř by mi mohla zkazit dovolenou, krize se plíživě blíží. Přejíždíme nejvyšší bod, prodrali jsme se dlouhým pohořím (chyba lávky, to bylo jen zbožné přání, ne, není všemu ještě konec, před námi Malá a Velká Kapela). Nedá se nic dělat. Jedna dobrá zpráva, Petr našel odstavný kousek pro naše auto, abychom mohli nabrat druhý dech, chviličku stojíme. Chybí nám evidentně voda, doplňujeme tekutiny, dýcháme sice teplý, ale přeci jen nevydýchaný vzduch. Nepomáhá mi už ani žvýkačka, je mi zle. Sjíždíme do PRIZNY, vůbec nám nesouhlasí ukazatelé s údaji v autoatlasu, marně hledáme přístaviště trajektů - asi jedeme špatně. Petr už počítač, který dávno vysílal varující signály, neposlouchá, musíme dorazit včas do přístaviště. Naštěstí se mi vrací barva do tváře, zvracení se odkládá a dokonce svítá naděje, že jedeme dobře.
Moře, konečně před námi moře. Náš ostrov vypadá velmi nehostinně. Jen holá bílá skaliska, nikde zeleň, travička nebo stromeček. Bleskne mi hlavou, na taková místa vozí snad jen za trest, copak jsem během roku tolik zlobila? Moje zvláštní pocity střídá maličká naděje, věřím svým dětem a vidím lodě, které nás snad odvezou do pohostinnější krajiny. Za námi je osm set sedmdesát kilometrů, jsme vyčerpaní, ale šťastní, cílová páska je blízko. Přístav a moře mi dodává sílu a vrací optimismus. Hlava se už netočí, žaludek se zklidnil, cítím se už zase jako člověk. Snad se na nás konečně usmálo štěstí. Před námi velká fronta, ale jde to rychle, nebudeme čekat snad ani půl hodiny. Děti kupují lístky na trajekt, ale co to? Pomalu popojíždíme, připadám si jako doma. Bezohledně kolem nás profrčela dáma a chce nám zabrat pro nás připravené volné místo, klidně nás chce předběhnout. Petr se tentokráte nedal a kolona se opět dává do pohybu. Úsměv nám mrzne na tváři, těsně před naloděním dostáváme STOP. Auta se pomaličku rovnají a spásné gesto, ještě jedno auto může na loď. HURÁ, HURÁ a ještě jednou HURÁ. Během pěti minut odplouváme do neznáma, bude to pustý ostrov ? Najednou nás už nic nebolí, užíváme si poklidnou plavbu, větříček nám češe vlasy a my, užíváme si. Pohledy na všechny strany jsou balzámem nejen na duši. Bzučí jen kamera, cvakají foťáky, snad se i mně nějaký ten snímek podaří. Stejně mi nejde na rozum, kam mne a Evu děti pozvaly, kde budeme trávit dovolenou. V nějaké jeskyni ? v těchto vyprahlých a rozpálených skalách ? To co vidím se nevyrovná žádné fantazii, žádným představám. Všude kam se podívám, stále jen a jen strmá bílá skaliska, kamení a vyvřeliny. Ostré bílé masivy trčí z moře až k nebi a dominují a fascinují ve zvláštní nepopsatelné a úchvatné kráse. Plavba je velmi krátká – patnáct minut a dost. Fantazie stále pracuje, ale už začíná být jasno. Vylodili jsme se a jedeme ještě pár kilometrů, aby se před námi otevřela i druhá - pohostinná strana ostrova. Ujeli jsme osm set osmdesát kilometrů, na hodinkách je právě tři čtvrti na pět odpoledne a „ NOVAJLA „ NÁS VÍTÁ.
Děti se rychle v městečku orientují, naši cestovní kancelář jsme vystopovali na hlavní třídě a během několika minut se ubytováváme v apartmánu. Bydlíme v prvním poschodí, máme dva pokoje, prostorný balkón, malou kuchyňku a koupelnu. Do vany jdu jako první, rychle vypakuji to základní a už spím. Je mi jedno, co mne kde kouše, kdo venku zpívá, lomozí nebo žertuje. Spím, jako by mě do vody hodil. Rušný večer mne nevyvádí z míry, na svých dovolených jsem poklidný večer ještě nezažila, zvykám si rychle.
Barunka se o nás stará, je nejčilejší, je z nás také nejmladší, vše zvládá s úsměvem. První ranní průzkum, objevily jsme malou pláž při velkém korzu poblíž hotelu. Zatím se jinde koupat nedá. Nemohla jsem se dočkat, hned musím ochutnat slanou vodu, je příjemně teplá, písek, mělko, ale nelíbí se mi chaluhy.
Na hlavní třídě je nejdůležitější přístav, samozřejmě pošta, hotely a na korzu jeden stánek za druhým s upomínkovými předměty a dalším zbožím. Za pořádnými plážemi budeme muset vyrážet do okolí. Miluji moře, fascinují mne hory a pokud tyto dvě dominanty jsou vedle sebe – je to úžasné.
Trajekt
22. června 2003
Dnes je neděle, je mi fajn, spala jsem jako zabitá. Ostatní si stěžují na komáry a jinou havěť a na velké vedro, nemáme klimatizaci. Je červen, čas před sezónou, ale opravdu jsou tu nezvyklá vedra. Zatím je klidněji a pohoda, nikde přelidněno. Prošli jsme si městečko, já jen žasnu. Pořád stejný úkaz, kam se podívám, bílé kamení - v lesích, zahradách, zkrátka všude zakopáváme o kámen. A přesto je tu tolik nádherné zeleně, upravených zahrad a parků, zelených stromů, palem, rozkvetlých keřů, oleandrů, křivoušů, ibišků, poznáváme i jiné roztodivné květeny. Trávníky a louky jsou však vyprahlé, stromy rostou přímo z betonových chodníků, nechápu, musí mít strašně dlouhé kořeny, aby získaly nějakou vláhu, dlouho tu nepršelo a jen tak hned pršet nebude. Pitná voda je tu vzácná, vše neustále vyprahlé a bílé rozpálené pohoří z druhé strany sálá žárem až sem. Základní poznání, stavebnictví expanduje, vše se opravuje a hodně nových staveb rozestavěno. Sezóna není ještě v plném proudu, všichni se snaží vylepšit a dohonit, co se dá. Fotíme a natáčíme, objevujeme různé stylové hospůdky, restaurační předzahrádky. Denně zvoní zvony, moc se mi to líbí. Nepřestáváme hledat tu pravou a nejhezčí pláž
ZRČE - velmi příjemná, oblázková pláž se zabudovanými rákosovými deštníky – pláž nádherná, z malých oblázků, voda fajn, zázemí ještě ve výstavbě (restaurace atd.) - asi tři kilometry od našeho bydlení
CESKA - cesta náročnější, velmi úzká, chvílemi jsem měla docela strach z míjení a vyhýbání s jinými auty
S Barunkou se jdu ještě večer kolem půl desáté projít. Moc se mí líbí barevné město, večerní ruch, veselí, osvětlená zákoutí nás nakonec zavedla do slepé uličky. Zabloudily jsme. Cesta tu končí a my nemůžeme odbočit, kam jsme chtěly. Nedá se nic dělat. Musíme se vrátit, ztratit se nemůžeme, všechny cesty vedou do přístavu, otáčíme se a jdeme směrem k moři a tady se již orientujeme správně. Stihneme projekci, večer co večer Petr promítá, co jsme ten den viděli a natočili. Všichni jsme si dnes toho sluníčka nabrali asi o něco více. Petr má slabý úžeh, Eva je také hezky červená, musíme zvolnit.
Novajla
(třicet kun za den, velké parkoviště za dvanáct kun), paravany a sprcha
24. června
Dominantou města je prastarý „Rimski vodovod“ - TALIJANOVA BUŽA. Jedna z nejzajímavějších pozoruhodností v Novajle. Antický podzemní vodovod byl vystavěn v prvním století našeho letopočtu, v době Římanů. Podzemní vodovod byl vytesán po celé délce pouze lidskýma rukama. Široký je šedesát centimetrů a dlouhý je jeden tisíc čtyřicet dva metrů. Vodovod má celkem devět nadzemních otvorů, výška se mění, nejvyšší je ve výšce čtyřicet čtyři metrů. Vodovod napájel celé město pitnou vodou, využívaly ho keramické dílny, barvírny, pitnou vodou se zásobovaly lodě, které přijížděly do přístavu. V devatenáctém století byl znovu objeven a ještě ve dvacátém století sloužil svému účelu (ve třech obdobích). Celých sto padesát metrů si může každý návštěvník prohlédnout sám.
O sobě si myslím (od doby, kdy jsem uvázla ve výtahu), že trpím klaustrofóbií, přesto mne nic neodradí od prohlídky takového díla. Petrovi ve stísněných prostorách není také nijak veselo, ale ustálili jsme to oba. Dokonce točíme, ale nevyvarovali jsme se uváznutí v blátě, zmazali jsme si boty všichni, protože uprostřed dna byl kanálek, nedalo se ve stísněném prostoru vodě a blátu odolat.
Slunečno, azurově, pokračujeme malými uličkami, objevujeme kostel. Jdu se pomodlit za Věrku, moji kamarádku, je na operaci, možná má vše zdárně za sebou. Myslím na ni, aby vše dobře dopadlo, budu jí (až se vrátím) o všech dobrodružstvích vyprávět. Ó jé, přehlédla jsem značku, v kraťasech je do kostela vstup zakázán, já mám nohavice dosti dlouhé, snad jsem nikoho nepohoršila ? Dnes více odpočíváme, léčíme spáleniny, hrajeme karty, skrebl, píšeme si poznámky. Jak by řekl Jirka, sbíráme nové a nové dojmy.
Ve Staré Novajle objevujeme pláž „DETSKÉ“, také jsou tu nové čtvrtě, krásné vily, ale i objekty nehotové, teprve v rekonstrukci. Všude potkáváme zedníky, zedníky a zedníky. Stále zůstává hodně neobydlených a prázdných, nedostavěných míst. Všichni stále vylepšují, zdokonalují a budují. Novajla žije turistickým ruchem.
S Barunkou jedeme opět na poznávačku. Špatně se orientujeme na neznačených silnicích, riskly jsme to a odbočily na výpadovku do „LUN“. Jedeme už chvíli a nemáme dobrý pocit. Nakonec zjišťujeme, že by to byla chyba, kdybychom pokračovaly dál. Hezká cesta, roubená hrázemi z kamení vede celým ostrovem, ale na druhou stranu. Nádherné výhledy - moře, vidíme ostrov „Hvar“, na obzoru se opět tyčí z moře vysoké hory. Kouzelné, ale musíme obrátit, chceme otestovat pláž „UVALA TRINČEL“ . Parkujeme na soukromém pozemku, aniž to tušíme, vybírá se tu osm kun. Pláž je u silnice, dno opět kamenné, boty nutné. Sbíráme mušličky, barevné kameny a dokonce jsme přemlouvány na zájezd do rezervace „VELKÍ BLATO“ (dvě stě osmdesát kilometrů mne odrazuje). Vykoupané, osvěžené si to uháníme dál, moc se mi už nikam nechce, ale nakonec objevujeme moderní velký kemp „STRAŠKO“ . Borový háj svým stínem chrání karavany, stany, obytná auta. Pláž je veliká, přístupná, oblázková. Jediné, co mi vadí, jsou davy lidí. Nelituji, že jsme tu zastavily, opravdu bezva koupání, rozsáhlý záliv, plavčíci, sprchy, zázemí, komfort, ale my budeme jezdit na ZRČE.
25. června 2003
Ostrov Pag je rarita, jako celek na mne působí dost neutěšeně. Stále mne překvapuje, že tu přežívá vegetace, pár ovcí a kozy. Trvalé sucho a parno. Skupinky ovcí si pochutnávají na něčem, co už roste jako seno, k přežití stačí málo. Kamení a suché stráně. Domorodci umí z ovčího mléka nejvyhledávanější a nejznámější specialitu „PAŠSKÝ SÝR“. Umí zpracovat a vynikajícím způsobem upravit maso „JEHNATJINU“, a kdo by neznal vyhlášenou pikantní šunku „PRŠUT“ , kterou nechávají zrát celý rok.
Hlavním městem je stejnojmenný PAG. Projíždíme napříč celým ostrovem, pevninu s ostrovem spojuje jen jediný most a k němu právě směřujeme. Krajina je stále stejná, zaujaly mne obrovské nádrže s mořskou vodou – jeden ze způsobů jak získat sůl. Blížíme se k nové dálnici, velmi brzo má být jeden z důležitých úseků slavnostně otevřen, i tady se pilně šturmuje.
Chorvatsko: náš směr NÁRODNÍ PARK PLITVICKÁ JEZERA. Jako když mávneš kouzelným proutkem, přejeli jsme most a rázem jsme v zeleni, louky, lesy, blahodárná pastva pro oči. Cesta je náročná, opět šplháme serpentinami do hor. Snění ruší smutný pohled na opuštěné domy, které lemují silnici. MEMENTO VÁLKY ! vytlučená nebo zatlučená okna, zarostlé a opuštěné stavby - nešťastné to výkřiky - válka tu své stopy zanechala.
Jsme u cíle, vyjeli jsme ráno v půl sedmé, teď je půl desáté. Prohlížíme si mapy různých tras, jen zvolit tu nejvhodnější a sehnat vstupenky a lístky na autobus, projížďku lodí (sedmdesát pět kun za osobu). Pochoďáček začínáme na stanovišti číslo dvě a v půl jedenácté pokračujeme do trojky. Trojdílný autobus to nemá vůbec na úzké cestě s celou řadou zatáček snadné. Musí dodržovat přesně jízdní řád, jen na několika místech se mohou autobusy vyhnout a vzájemně na sebe počkat. Šílené davy turistů, rodiče s dětmi, milenecké dvojice, nejrůznější skupiny cizinců. Hučí tu nejen vodopády, ale i směs nejrůznějších jazyků – francouzština, chorvatština, čeština, slovenština, němčina. Vyrážíme podle mapy, je jasné, bude to mnohem náročnější pochod než jsme odhadovali.
Necháváme se unášet zvláštní vegetací, velkými i malými vodopády, jezírky, přírodními úkazy a kreacemi. Obdivujeme barevné motýly, nádherné vážky a hejna nedočkavých ryb v jezeře. Čekají na krmení, málokdo jim odolá, o každý drobeček se tu vede urputný boj. Vykračujeme zatím svěže po červené, musíme dorazit k přístavu, další úsek nás převáží loď, pohodička, malý odpočinek a již se musíme probojovávat po úzkých chodníčcích dál, s vyhýbáním je problém. Příroda je nádherná, jen to davové šílenství, to je opravdu děsný. Petrovi ukazuji zvláštní druh smrku, je sice celý zelený, ale všechny konečky větviček má stříbrné. Všichni chtějí k vodopádu Vinetua. Překrásné scenérie neumím popsat, nenacházím ta správná slova, to se prostě musí vidět a prožít. Vysoké vodopády v objetí duhy, zelené řasy, zvláštní samorosty, fantazie dostává křídla. (Na těchto místech byly natáčeny filmy „Poklad na stříbrném jezeře“ … a jemu podobné).
První velký odpočinek a pořádná bašta. Barunka je naše hospodyňka, má proviant a něco si dokupujeme. Káva mi přišla vhod, stále jsem pod vlivem kinedrilu, který jsem si vzala do auta. Jsem utlumená, ale držím se, dostávám „životabudič“ - mlseček. To já ráda. Musím se konečně rozchodit, začínám být ve svém živlu.
Opojení ze zeleně, krásných zákoutí, překrásných kreací, barevných ptáků,
motýlů, vážek - všude jen voda, jezera, vodopády - vodní království
2003 - VII. část - Výlet na Plitvická jezera
Eva má problémy s kolenem, ale nechce se vzdát. Sluníčko pálí, je nám horko, všude voda, ale koupání je zakázané. Slaný pot mi pěkně žere spálený trojúhelníček. Jdeme svým tempem, nespěcháme, odpočíváme, krmíme ryby a tu a tam se osvěžíme.
Stříkající duhy nás rosí a aspoň trošku ochladí rozpálené tváře. Ten tam je svěží ranní větřík, teploměr ukazuje třicet stupňů. Poslední strmý sestup na dno rokle, hledám kamínek pro štěstí, ještě sprcha pod světoznámým vodopádem. A už opět schůdek po schůdku stoupáme nahoru a vydáváme poslední zbytky energie. Objevuji jeskyni, musím ji prozkoumat, jsem fit, uspávací kinedril už nepůsobí, drápu se po skále, nějaký metr navíc mi už nevadí. Eva si jde pomalu svým tempem a já ji brzy dohoním. Před sebou máme dlouhý úsek stoupání, k zastávce se suneme lážo - plážo, Eva toho má evidentně plné zuby a nohy. Klouby dostaly zabrat, sice je houževnatá a statečná, ale artróza dnes dala o sobě vědět. Nestěžuje si, odpočítává metr za metrem, já být na tom jako ona, určitě bych brblala. Na stanoviště číslo DVĚ jsme dorazili v půl šesté večer. Eva hází boty za hlavu, k autu jde bosa. Cesta na parkoviště je nekonečná….. poslední focení našich trosek a před námi tříhodinová cesta ze zeleně na vyprahlý bílý ostrov.
Barunka řídí a v devět večer jsme doma. Petr připravuje večeři – bramborovou kaši s párkem. Máme to s Evou dobře zařízené. Není tu nikoho, kdo by se netěšil do hajan. Den byl náročný, ale úžasný. Rozšířila jsem si nejen své obzory, ale blahodárně osvěžila a potěšila svoji duši.
26. června
Rychlá snídaně a už si to zase frčíme na pláž do ZRČE. Voda je křišťálová a zatím nás nepřestalo bavit hledat škebličky, mušličky a kamínky. Máme tu své místečko s deštníkem, a vidíme, jak se to tu každým dnem mění. Tobogán je již natřený, noví návštěvníci mohou přijíždět. Ve vodě vydržím třeba hodinu, plavu pomalu, na konec pláže je to asi kilometr. Děti měly strach, nejen proto, že si myslely, že jsem je opustila jako tatínek Mařenku a Jeníčka, ale bály se o mne. Slibuji, že příště tak daleko sama plavat nebudu.
Vracíme se domů na oběd. V bytě se nedá vydržet, je tu jak v prádelně. Vzduch se může krájet, marně hledáme místečko, kde bychom přežili. Nepomáhá ani třetí studená sprcha. Při skreblu prohrávám, prý neumím prohrávat, kdo by měl radost z toho, že mu to nemyslí. Raději to balíme a jedeme k vodě, bez klimatizace se to nedá vydržet. Plánujeme flám, Petr nás zve na rozlučkovou večeři, zítra už balíme. Chceme vyjet ráno v pět hodin, výhodou je, že trajekt jezdí nonstop, na nějaké minutě odjezdu nesejde.
Dali jsme se do gala, nastrojili a vyrážíme. Nečekaně se strhl velmi silný vítr, všude lítá písek, máme toho plné oči, vlasy, váháme, kam jít. Obloha je černá, že by se stal zázrak a zapršelo by ? Na korzu je strašný zmatek – stánky se rychle uklízejí, polovina zboží lítá po tržišti. Ke mně přilétla krásná mapa, vítr si s ní pohrával, koulel, až skončila v mé náruči. Eva i já jsme přesto natěšené, ale Petr je trochu nervózní, s Barunkou vybírají poslední dárky a pár suvenýrů, než odejdou všichni prodejci. Nemůžeme najít tu správnou restauraci, před větrem se schovává kdekdo a všechna místa, jindy volná, jsou obsazená. Sice jsme po večeři, ale teď si chci dát nějakou domácí specialitku, malou třešničku na dortu. Konečně děti mají všechny pohledy a suvenýry a našli jsme PIZZERII. Bílá proutěná křesla, uprostřed kryté předzahrádky roste strom a střechou se dere k nebi, je to tu milé. Nakonec si přesedáme pod pořádnou střechu, nikdo neví, zda se doopravdy nerozprší. Sedím tak, že vidím až do kuchyně. Kuchaři zpracovávají velmi zručně těsto na pizzu. Opravdu je to skutečný rituál, jako z filmu. V restauraci je mnoho zeleně, rozkvetlých růží, křivouš tu nádherně zdobí strop i boční stěny, které nejsou uzavřené. Atmosféra je příjemná, číšníci jsou skvělí, dotvářejí celkový kolorit. Nás má na starosti velmi vtipný a pohotový číšník. U vedlejšího stolu je rodinka s dětmi. Malá slečna podává svůj nedojedený talíř číšníkovi, aby ho odnesl. Mile se k ní otočí a šeptne jí něco do ouška a holčička celou porci hranolků zbaští. Co nezmohli rodiče, vrchní se svým šarmem a úsměvem zvládl bez problémů. Nás pobízet dlouho nemusí, dostávám dvojitý hezky ozdobený talíř SALÁTU NOVAJLA.
Zelený salát jako základ, vrstva nakrájených rajčat se strouhaným zelím, okurkou, sýrem a poslední vrstva ve tvaru květu - PRŠUT střídá PAŠSKÝ SÝR, krájený do trojhránku a právě sušená jemně krájená šunka pokapaná dresinkem dodává barevnost a výbornou chuť. Olivy jsou poházené jako bonbóny. Sýr je jemný, měla jsem obavy, aby nebyl příliš aromatický, vybrala jsem si dobře decentní pochoutku. Pivko je jemné, žádná síla, pro mne akorád. Pršut je jemná šunka, která zraje jako víno, třeba i rok - suší se a krájí na tenoučké lístky.
Sedíme, povídáme, nakonec Petr neodolal a také si dává nějakou domácí specialitku. Objednává další pivo. Číšník nese pití, děvčatům dal minerálku, přede mne staví obr pohár s pivem a Petrovi dává můj mini pohárek. Mé vytřeštěné oči kontrastují s jeho šibalským úsměvem. Pochopila jsem. Jeho humor a žertování je decentní, zpříjemní náladičku. Péťa si dává slavnostní cigáro, tváří se jako PAŠA, jen kdybychom s Evou byly trochu mladší reprezentantky. Dobře jsme si tu poseděli, najedli, popili, vítr se uklidnil a na korzu je už zase ruch a stánky pokračují v prodeji. Na závěr si dávám kávu a pohárek borůvkové zmrzliny. Nevím, nevím, co to všechno se mnou udělá.
V noci sprchlo a byla bouřka, já jsem vše zaspala, ale Barunka pár blesků a poslední dozvuky hromů zachytila. Vstala velmi brzo a šla k přístavu natáčet. Cestou se stavila u pekaře a přinesla čerstvé koblihy, krásně to tu voní. Dnes musíme udělat poslední úklid a nákupy, hlavně jídlo a pití na cestu. A ZAPAKOVAT. Děti odjely i s Evou, mám tu klid na práci a přípravu oběda, zbyl čas i na psaní posledních poznámek.
ZRČE - loučíme se s vodou, nechám se nadnášet a unášet a vychutnávám si poslední čachtání. Týden není moc dlouhá doba na opalování, nemůžeme se spálit hned a než se otočíme, už jedeme zpět. Jsem v pohodě, ale trošičku, docela maličko cítím lýtka, přece jen procházka kolem jezer a vodopádů, výstupy a sestupy do roklí, houpání po chodníčků, otřesy, to vše se na mých nožkách podepsalo. Potřebuji více trénovat, ale nic mi není. Navečer zjišťujeme, že Petr hoří, zřejmě slabý úžeh nebo angína, dáváme mu zábaly. Kdo bude zítra řídit ?
28. - 29. června 2003
Vzpomínám, jak nám to všechno rychle uteklo. Poznali jsme hodně pláží, koupání, prochodili jsme NOVAJLU i blízké okolí, vydařil se výlet do NÁRODNÍHO PARKU. Slunění, ochutnávání domácích specialit, poznávání nových lidí. Bydlíme v docela hlučné čtvrti, v každé vilce hodně hostů, cizinců, ale i Čechů a Slováků. U každého domu, kromě aut, stojí malý motocykl. Vhodný dopravní prostředek pro zdejší malé uličky. Nepřetržitě se tu oslavuje, každý večer vyhrává dunící muzika, příliš veselo a noční jízdy na motorkách. Zkrátka máme spací deficit. Barunka se dnes stěhuje na balkón, ale i tam je vedro a navíc intenzívní hluk. Potřebuje se vyspat, zítra je řidičem číslo JEDNA. Rádi bychom vyrazili v pět hodin, vstáváme ve čtyři. Budíček, to byla noc, zdá se mi, že jsme nezamhouřili oka -jedna mátoha vedle druhé. Večer jsme sice všechno připravili, ale napěchovat auto musíme právě teď, poslední úklid, ještě, že jsme se rozloučili s domácími již večer. Příjemní domorodci, na rozloučenou nám dali velkého kraba a krásné barevné mušle. Starý pán ví, kam na ně jít.
HOTOVO, nejen my vyrážíme k trajektu, je to jen pár kilometrů, všichni se naloďujeme, nikdo nemusí čekat na další loď. Začínáme dobře. Zpět jedeme jinou trasou, už žádné hory a stoupání nahoru a dolů, pojedeme po dálnici.
RIEKA
Barunka řídí, vidím, že je hodně unavená, mám strach, aby neusnula za volantem, raději se chviličku zdržíme na BENZINCE. RIEKA - osm hodin, nejlepší čas na ranní kávičku a krátkou svačinku. LJUBLJANA – devadesát jedna kilometrů na přechod do Slovinska - RUPE – před devátou jsme na dálnici, poplatek dvě třicet EUR. Ve tři čtvrtě na deset jsme v POSTOJNĚ. Tankujeme benzín, namáčíme ručníky, doplňujeme zásoby vody. Nedaleko jsou krápníkové jeskyně „POSTOJNICKÉ JAMY“ , ale zastavovat se nebudeme. Na obzoru cedule RAKOUSKO – MARIBORO, čeká nás sto šestnáct kilometrů, právě je půl jedenácté a GRAZ - sto sedmdesát osm kilometrů. Do Maribora jsme dorazili ve dvanáct hodin. O deset minut později jsme na přechodu ŠENTILJ, z celnice odjíždíme o půl jedné. Dívám se na hodinky, bude jedna hodina a před námi sto padesát šest kilometrů do Vídně. Avizována malá objížďka z Vídně na Mikulov. Na silnici je hodně aut, Petr střídá, ale dobře mu není, většinu sedí za volantem Barunka. Stále si dávám mokré ručníky na zátylek, nohy, hlavu – velké vedro, vedro, vedro – jen přežívám, příště bez klimatizace nejedu. V půl páté jsme konečně dorazili do MIKULOVA a udržujeme směr BRNO. Musíme se osvěžit a dát si malou večeři, za Brnem vybíráme náhodně malou hospůdku. Vše dobré, jen těch much by mohlo být méně, na každém stole plácačka, pomož si, kdo můžeš, sám.
KONEČNĚ mě v osm večer předávají doma tátovi. Tonny řádí jako pominutý, všechny vítá a bláznivě skáče a štěká. Děti s Evou se nezdržují, všichni toho máme dost, loučíme se, máváme - jedou domů do Poděbrad.
DĚKUJI ZA BEZVADNOU RODINNOU DOVOLENOU.
RIEKA