Karlova Studánka
V lázních Karlově Studánce jsem už dva týdny. Mám se dobře, snažím se pečlivě cvičit, chodit, plavat, inhalovat atd... Dnes jsem si splnila přání. Vyrazila jsem sama na Anenskou myslivnu a na Anenský vrch. Všichni už tam byli, nenašla jsem nikoho, kdo by se přidal. Chtěla jsem si dokázat, že ji najdu, a že se neztratím.
Bohužel, dopadlo to přesně podle toho, jak se znám. Říkám o sobě, že zabloudím i doma na zahradě. A podařilo se. Zakufrovala jsem, odklonila jsem se na Malé HVĚZDĚ a šla jsem směrem po cyklostezce, tzn. po asfaltu a hlavně jinam než jsem chtěla. Prostě jsem tu svoji "žlutou značku" neviděla. Šlapala jsem nahoru - dolu, najednou jsem se ocitla Pod kamenným vrchem. Ani jsem ho na mapě nenašla. Vzala jsem to tedy z kopce dolů do Suché Rudné, v mírném poklusu jsem běžela dobré tři kilometry. Míjela jsem ceduli, která mne upozorňovala, že mohu odbočit do Karlovy Studánky. Stačilo jít jen pět kilometrů, ale já chtěla najít Anenský vrch s kostelem, domů se mi ještě nechtělo.
V Suché Rudné jsem si objednala horkou uzenou polévku a doplnila tekutiny. Vyšla jsem z Karlovy Studánky v deset hodin (odbočila jsem z LÁZEŇSKÉ na žlutou a došla k Hubertce, dokonce jsem na první pokus našla Křišťálovou studánku lásky a splněných přání). Oběd vyšel v Suché Rudné přesně na dvanáctou hodinu. Času jsem měla dost a doufala jsem, že cíl - ANENSKÝ VRCH s poutním barokním kostelem svaté Anny pocházejícím z roku 1696 už není daleko. Pro jistotu jsem si ověřila svůj plán u vrchního. Docela jsem se začínala orientovat. Do Andělské hory jsem musela opět šlapat dva kilometry do kopce, stále jsem stoupala, konečně jsem se napojila na Křížovou cestu, která mne dovedla k opravenému a nově vysvěcenému kostelu. KONEČNE.
Času jsem měla dost, zdálo se, že i sil, proto jsem nešla zpět do Andělské hory na autobus, ale vydala se po červené, tou cestou, kterou jsem měla absolvovat ráno.
Do Karlovy Studánky mi zbývalo z Anenského vrchu posledních 8,5 km. Našla jsem Anenskou myslivnu, starý uschlý strom. Stále jsem chodila nahoru a dolu, držela se nyní pevně žluté (i když jsem občas váhala, kterou cestou pokračovat, přecházela jsem asfaltky a cestička po žluté byla zarostlá, míjela jsem staré jámy).
Nakonec jsem přeci jen dorazila na Malou Hvězdu, kde jsem to vzala po modré. Myslela jsem, že to bude o něco kratší, ale po žluté i po modré cedule hlásaly stejný počet kilometrů. Skutečnost je určitě jiná. Já bych řekla, že ta žlutá přes Hubertku je mnohem delší.
Jsem doma, ve svém pokoji, jsem šťastná. Splnila jsem to, co jsem si naplánovala a předsevzala. Neztratila jsem se. Našla jsem cestu domů. Celý den jsem držela "Bobříka mlčení", poslouchala jen zpěv ptáků, šumění listí stromů, vyhýbala se mokřinám, navlékala a svlékala pláštěnku - třikrát mne překvapila mírná přeprška.
Jít sama dvacet dva kilometrů nebylo moc rozumné, já vím, přesto jsem ráda, že se mi všechny pochybnosti a úlety podařilo vyřešit a zvládnout. Dokázala jsem (v mých očích) nemožné, nikdy jsem nešla sama takovou porci kilometrů. V lese jsem chodila asi šest hodin a nepotkala živáčka. Teprve na Vyhlídce nad Ludvíkovem jsem se zastavila.
Vždycky chodím s partou turistů, nehlídám značky, jdu za vedoucím. I letos jsem tu nachodila už docela dost kilometrů. Co je pro jiné samozřejmostí, pro mne je to jinak. Obyčejně jdu s někým, komu důvěřuji a kdo zdejší krajinu perfektně zná a vždy mne bezpečně vyvede i po neznačených cestách.
Dnes jsem neznámou trasu zvládla sama a vůbec jsem se v lese nebála a věřila, že to dokážu. Snad se mi to podaří i příště. Musím se konečně naučit číst mapy a správně se podle značek orientovat.
Šťastně došla ...