... JE TO LÁSKA ...
ZAČÍNÁM OPĚT ŽÍT, CÍTÍM RADOST, TĚŠÍM SE NÁHLE Z KAŽDÉHO DNE.
A příčina je zdánlivě jednoduchá. KOLO. Netušila jsem, že právě cyklistika ve mně probudí nepoznané vášně, o kterých jsem si myslela, že už jsou ty tam. Doufám jen, že to není jen „LÁSKA“ na první pohled, která jak rychle vzplane, tak rychle pomine. ANO – jedním přítelem a kamarádem je mi „POČITAČ“ a druhým, KOLO – „CYKLISTIKA“. Na kole jezdím odmalička, ale byly to jízdy více méně pracovní. Na nákup, do práce, ale teď je to úplně něco jiného. Prvního července jsem se rozhodla, že vezmu život znovu do svých rukou. Hlavní věcí bylo, že jsem se konečně zotavila a i když zatím jsem stále ještě rekonvalescent, jsem odhodlaná se kolu věnovat. Najednou mám zase chuť a sílu prát se o každý den, o každou minutu a vteřinu, o každý ujetý kilometr. Doufám, že to není jen chvilkové pobláznění, ale že vytrvám. Každou lásku si musíme hýčkat a pečovat o ni, nesmíme ji zanedbávat a nadlouho opouštět. Jsem připravena se jí plně věnovat.
ZDĚDILA JSEM KOLO. ANO, ANO, stala jsem se vlastníkem FAVORITA. I když mi toto kolo nebylo ušito na míru, myslím, že mi vyhovuje. Podědila jsem ho a bylo nutné, aby prošlo mírnou obnovou. Kromě očisty a promazání, dostalo nové blatníky, zvonek, světlo, stojánek, byly opraveny a zkontrolovány všechny brzdy a přehazovačka. Prostě mám zbrusu nového kamaráda a mám ho maximálně ráda. Nevím, jak je možné, že jsem bez něho mohla existovat. K této velké lásce jsem spěla zřejmě pozvolna a pomalu, ale pocit, že bez „NĚHO“ už nedokážu žít, se dostavil nečekaně, právě tak, jak to s pravými LÁSKAMI chodí. Dlouho si skutečný stav věcí neuvědomujeme, ale pak najednou námi proběhne chvění, a jsme v tom až po uši. Většinou nikdo ze zúčastněných nevnímá a nevšímá si malých detailů a drobností, které nás na hodinu „H“ připravují, a ta udeří obyčejně nečekaně, jako blesk z čistého nebe.
BYLO TO ÚŽASNÉ. Prvních testovacích deset kilometrů jsem ujela jako nic. Druhý den jsem jela zkušební jízdu lesní asfaltkou – cyklostezkou, kde se kolem mne proháněli další zapálení cyklisté a také bruslaři. Byla jsem šťastná, že jsem v lese, že tu nejsem sama, mohu pozorovat bílé daňky, koníky, hříbata a budu-li mít štěstí, mohu se tu setkat i s divočáky. A to štěstí mne potkalo. Jeden den jsem se seznámila se dvěma urostlými habány, kteří se spolu utkali o moji přízeň a další den ráno jsem byla celá u vytržení z devítičlenné rodinky. První strach vystřídal klid a pohoda. Ano, je to tak, projíždím soukromou lesní oborou a jsem nevýslovně šťastná. Cesta tam a zpět čítá dvacet kilometrů.
NEČEKANÝ DEŠŤ. Ve čtvrtek jsem poslední šesti kilometrový úsek musela zvládnout za velkého a prudkého lijavce, který mne překvapil. Pláštěnka vlála kolem mne, místo, aby mne chránila, jen mi překážela a vyváděla z míry kolem jedoucí řidiče. Právě jsem testovala své orientační schopnosti na vedlejších cestách, odbočila neprozřetelně z hlavní silnice. Srdce v krku, vítr z boku, durch promáčená, bičující déšť s krupkami zkoušely moje napnuté nervy. Přešťastný pocit, že jsem vyjela z lesa správně, dojela do známého prostředí, byl nevýslovný. Dalších dvacet kilometrů připisuji do notýsku. Rychle pod horkou sprchu, tělo odolalo, kupodivu, žádný astmatický záchvat, žádná rýma a nastuzení. To mi vrací část mého pošramoceného sebevědomí.
Závěr
PRVNÍHO července byla neděle, dnes je OSMÉHO července a já mám na svém kontě najeto DVĚ STĚ PADESÁT KILOMETRŮ s docela velkým převýšením. Včera jsem ujela túru šedesát dva kilometrů. Cestou jsem na zámku v Opočně tleskala horolezcům z ČESKOSASKÉHO ŠVÝCARSKA, kteří nádherně zpívali a zpříjemnili všem zúčastněným slunečné odpoledne. Posilněna malým gáblíčkem, zvládla jsem všechny kopečky i silný protivítr. Domů jsem se vrátila celá, navečer, aby se mi to lépe počítalo, dotočila jsem posledních osm kilometrů.
TÝDENNÍ BILANCE
Mé týdenní testování sebe i kola se uzavřelo. Mám nádherný pocit. Já vím, zatím to nic neznamená, každý zkušenější cyklista by se usmál, ale pro mne to byly nádherné zážitky. Jezdím malou rychlostí, dvacet kilometrů za hodinu, musím se přeci také kochat, kochat pohledy na krajinu a bylo, na co se dívat. Viděla jsem Krkonoše, Orlického hory, vše přede mnou jako na dlani. Počasí zkrátka vyšlo. Z kopce si to šustím třicet pět kilometrů za hodinu, brzdím, zatím se bojím, ale už jsem to fízovala i čtyřicítkou. Musím si koupit přilbu a rukavice a lepší kalhoty, čepici mi málem vítr odnesl. Do kopce jsem se drápala proti větru sotva sedmičkou a chvílemi se mi zdálo, že šlapu pouze na místě, ale neslezla jsem z kola. Držela jsem se ho zuby nehty a bojovala. Můžete se mi smát, ale já jsem šťastná, i když mám na vršku jazyk na vestě. Zpocená, upachtěná, ale šťastná. Musím se přiznat, tuto velkou pro mne túru jsem nejela sama. Využila jsem ochotné nabídky zdatného cyklisty, který se pro jednou obětoval. Patří mu můj dík, bez této záštity bych se na takovou výpravu neodvážila.
Vzpomínám na dobu minulou. Nyní není o kola nouze. Specializované prodejny nám nabízejí nepřebernou řadu nejrůznějších typů a druhů, stačí se poradit a vybrat si to pravé. Hlava mi z toho jde kolem. Já znala jen pracovní kolo, s kterým jsem jezdila na pochůzky, do práce nebo do knihovny. Dříve se dovážela kola typu, ( už ten název řekne všechno), „KOLO UKRAJINA“. Kdo si chtěl koupit trošku lepší značku, musel si vystát frontu, a to ještě neměl jistotu, jak to všechno dopadne. Já si před dávnými roky frontu na ESKU vystála, kolo s parádní přehazovačkou. Blahé paměti to bylo vynikající kolo, bohužel nám bylo odcizeno. O kola v té době byla velká nouze.
DOBA SE ZMĚNILA
A teď mám kola dvě. Jedno pohotovostní, na kterém budu jezdit nakupovat a nebudu se ho bát někde odložit a KOLO FAVORIT, o které budu mít stále velkou starost, budu ho opatrovat jako oko v hlavě, kterému bezmezně budu věřit. S jeho pomocí se pokusím lámat rekordy, zdolávat každý kilometr, věřím, že mi pomůže vyškrabat se do každého kopce a zvládnout beze strachu strmé sjezdy.
Dnes vídáme všude možně vášnivé cyklistické zapálence, kteří jezdí sem a tam, lámou rekordy a kilometry, a to jen pro své potěšení a pro radost. Pokusím se mezi ně čestně zařadit.
Na cyklistice se mi úplně ze všeho nejvíc líbí pobyt na čerstvém vzduchu, jízda krajinou, ale i to, že se mohu se svými kolegy - cyklisty, kteří kolem mne sice jen prosviští, pozdravit tím starým, stále nejkrásnějším pozdravem „AHOJ“ . . .
Komentaře:
10.07.07 08:32:18 Tom:) - www - email
Hezky se to čte, skoro jsem se začal stydět, že jezdím do práce na motorce, nebo, že bych zítra vytáhnul kolo . .?? Lído, držim palce a doufám, že sebou vozíš digiťáček a že se s námi podělíš.AHOJ