Podzimní přemýšlení
Venku se setmělo, jemně mrholí, listopadové počasí evokuje klid a ticho. Zapálila jsem si svíčku, popíjím čaj a přemýšlím. Myslím na chyby, které stále opakuji a ne a ne se z nich poučit. Přemýšlím o svých živelných rozhodnutích, o přátelích, kamarádkách, o postojích k životním změnám, které mne často zaskočí nebo ke kterým sama přispěji.
Ano, je to tak, někdy musím přijmout fakt, že určité věci už nikdy nebudou takové jako byly.
Život jde prostě dál, a mně nezbývá než běžet s ním.
Lpět na věcech z minulosti je zásadní problém většiny z nás. Nechce se nám přizpůsobovat změně, protože je to nepohodlné, občas i bolavé. Jenže v životě nic nezůstává stejné napořád.
Proč chci, tak jako většina z nás, aby něco z minulosti zůstávalo?
Některé situace byly příjemné a krásné, bojíme se, že díky změně už současnost tak pěkná nebude. Je to jednoduché, musím se, tak jako všichni ostatní, změnám přizpůsobit.
Snad strach z nové a neznámé situace nás zbytečně svazuje a místo řešení, propadneme občas panice, smutku, skepsi a uzavřeme se do sebe.
Vím, neměli bychom se nechat změnami, které neustále přicházejí do našeho života, vykolejit. Měli bychom umět odpouštět, je to většinou hodně těžké a chvíli to trvá, ale bez toho se dál žít nedá.
Vím, neměla bych, tak jako většina, lpět na tom, co bylo, stejně se nedá nic vrátit a zbytečně přicházíme o čas, který můžeme věnovat přítomnosti.
Je to těžké, ale musím, tak jako všichni ostatní, brát změny jako přirozenou součást života, nebát se jich a pokud to jde, připravit se na ně.
Mám chvilky, kdy přesně vím, co bych měla udělat, jak reagovat, přesto udělám opak. Taková jsem prostě já. Nepoučitelná.