Vánoce, Vánoce ...
Vánoce i Nový rok - období, kdy člověk se na chvíli zastaví, zavzpomíná, více se ohlíží, bilancuje. Nemohu uvěřit, jak ten čas poslední dobou letí. Může to být i tím, kolik těch zážitků a prožitků je za mnou, co vše za tu dobu jsem stačila nebo nestačila udělat, kolik se mi podařilo zdolat překážek a nepříjemností, co ještě mi zůstalo do nového roku a jak mnoho bylo naplněno moje srdce láskou, štěstím a radostí.
Pro mne je život i o tom, kolik mám přátel, kolikrát se mi podařilo s nimi se během roku setkat, kolik nových známých jsem poznala. Kolikrát jsem si pro ně našla čas, vyslechla jejich příběhy, převyprávěla ty své. Lidské osudy jsou si podobné, ale vždycky je jen na nás jak se se vším vyrovnáme, jak se dokážeme radovat, přetrpět bolesti. V porovnání s osudy mých přátel a známých, nemám nárok být nespokojená a nešťastná. Někteří právě nyní prožívají své nejtěžší chvíle, nevím, zda dokážu být někdy tak statečná. Měla bych se naučit ještě větší pokoře, skláním se před nimi, jak přijímají, co jim je naloženo.
Život mi byl dán, musím si s ním tedy poradit, ať chci nebo ne, ať se mi to líbí nebo ne. Nejsem vždycky asi dobrým příkladem, proto se musím pořád učit. Nejde vždycky všechno lehce a podle mých představ. Děkovat bych měla času, který mi pomohl a stále pomáhá. Hojí, hladí a zahlazuje, co v životě mne bolelo a bolí nejvíce. Snažím se vybavit si chvíle, kdy jsem byla šťastná, kdy se mi podařilo více poznat sama sebe, a tím lépe se vyrovnávat s přítomností.
Nejsem už malá, vím, za své chyby a omyly musím sama zaplatit a pokusit se napravit, co napravit se dá. Přesvědčila jsem se i na sobě, jak je snadné zranit i dobře míněným slovem, jak snadné je zlomit někomu srdce. Nehodnotím někoho podle toho, jak vypadá, jaký má handicap. Snažím se poznat, jaký je člověk doopravdy. V tomhle ohledu jsem často dost naivní a důvěřivá. O lidech si myslím spíše to lepší, realita bývá však občas dost drsná.
Bez výjimky býváme všichni osudem i životem samým prověřováni. Snažím se žít, jak nejlépe umím, ani u mne není výjimkou, že jednou jsem nahoře, pak zase nečekaně padám dolů a ocitám se na dně. Posílit mne může jen poznání, že v tom nejsem sama. Příběhy a osudy lidí okolo mne procházejí podobnými etapami.
Chtěla bych se naučit přijímat svět jako směs dobra a zla s přiměřenou dávkou spokojenosti a trpělivosti. Ale ono to není zdaleka tak lehké a jednoduché. Můj rozum (pokud ještě nějaký vůbec mám) často zápasí s emocemi a city. Ty si většinou protiřečí, a tak se snažím, jak já říkám, životem nějak „protančit“. Zakopávám, dostávám políčky, tu a tam pohlazení. Je to prostě jen na mně, kdy a zda vůbec najdu svůj vnitřní klid v srdci, zda se mi podaří neřešit hlouposti a maličkosti, zda konečně budu mít vždycky dostatek nadhledu na to, abych zvládala usměrňovat svůj neklid, nepokoj, zlobu, hněv.
Potkaly mne v životě různé věci, jsem ráda, že tu větší část už mám odžitou. Někdy jsem rezignovala a trvalo mi dost dlouho, než jsem se aspoň trochu vyrovnala s tím, co mne potkalo. O svých chybách vím, ne vždycky jsem na sebe byla pyšná, málokdy jsem se sebou spokojená. Moje holky mi hodně pomáhají rozptýlit mé pochybnosti a období nedůvěry v sebe samu. Je mi jasné, že se musím mít nejdříve sama ráda, pak teprve budu umět mír ráda i ty druhé. Důležité je věřit si, pak jde vše mnohem snadněji. Snažím se žít, jak nejlépe umím, nechci žít jen tak, co tomu řeknou ostatní.
Pro mne je nejtěžší naučit se být sama za sebe. Je to fajn být svobodná, být nezávislá, dělat jen to, co chci. Na druhou stranu svoboda svazuje, ač se to nezdá. Vše je jen výhodou do určité míry. Za každé svoje svobodné rozhodnutí současně nesu na trh svoji kůži. Za špatné rozhodnutí platím sama. Jsou dny, kdy i já bych se chtěla schovat pod něčí křídla, mít možnost nic neřešit, nerozhodovat. Bohužel, ta doba je nenávratně pryč.
Prostě, dokud dýchám, musím žít, a jak naložím se svým s časem a se svým životem, je pořád jen mojí záležitostí. Pravdou je, že osud si s námi také pohrává, ale já jsem přesvědčená, že na těch hlavních křižovatkách rozhodujeme sami.
Často se modlím, abych měla dost síly a energie na to, abych změnila to, co změnit mohu, abych měla dost trpělivosti, tolerance a nadhled na to, abych vydržela a snesla to, co změnit nemohu. Abych dokázala své emoce usměrnit. Přeji si, abych měla vždycky čistou mysl a rozum na to, abych včas rozeznala, co změnit mohu a s čím už nehnu a co změnit nemohu. Je zbytečné jít hlavou proti zdi, některé věci prostě musím přijmout.