Dagmar Pecková
DIO musica v sále nově zrekonstruované Filharmonie Hradec Králové uvedla 9. září 2007 koncert, dnes již velmi známé a populární mezzosopranistky „ Dagmar Peckové „ , která nyní žije a působí v Německu. Těšila jsem se jako malé dítě, sehnala jsem sice jen přístavky, ale to mi nevadilo.
Byla jsem si vědoma, že recitál je něco jiného než koncert s velkým orchestrem, proto jsem nemohla být zklamána. Byla jsem zvědavá na violu Jiřího Žigmunda, milého kamaráda mé dcery, kterého znám z koncertů Wihanova kvarteta. Jak jen ten čas letí, z mladých nadějných hochů tu dnes své umění představují zkušení profesionálové. Těší mne, že jsem byla při jejich začátcích, a že se kvartetu daří i v zahraničí. Novou tváří pro mne byl Vojtěch Spurný, který doprovázel zpěvačku na klavír. Sympatické mi bylo jeho průvodní slovo, kterým doplnil program o podrobnosti, lépe jsem pak porozuměla skladbám a všem zahraničním písním, zpívaných v originálu.
V první části recitálu jsem byla zvědavá na „Písně nelaskavé“ od Petra Ebena. Nemýlila jsem se, moderní provedení, ale ne duetu zamilovaných, naopak, Dagmara se vyzpívávala z hádek, rozporů, rozchodu mezi partnery. Neobvyklé.
S požitkem jsem si poslechla Meditaci pro sólovou violu Sylvie Bodové – Gil´av roma. „Žigi“, jak zkráceně Jiřímu říkáme, prostě umí.
Ve druhé části atmosféra gradovala – šest provensálských písní, klavírní sólo Klementa Lavického – Amoroso. Závěr recitálu nás už zvedal ze sedadel. Dáša Pecková nezklamala, zpívala tak, jak ji známe, procítěně, s vervou, s plným nasazením. Několik přídavků, kytice a velký aplaus.
Dagmaru Peckovou, mezzosopranistku, vnímám především jako vitální a přirozenou ženu. Mírně zeštíhlela, mateřstvím omládla, svěží a veselé oblečení doplnila příjemným úsměvem, který zjemňoval její šířící se energii.
Zářijový večer s letním nádechem, příjemné a hezké prostředí s milými účinkujícími, s hudbou promlouvající k vnímavým - pro mne pohodově prožitý čas ...