Jdi na obsah Jdi na menu
 


První části deníčku z Karlovy Studánky

18. 12. 2011

 

Nejkrásnější lázně ve střední Evropě

 

KARLOVA STUDÁNKA

NEJKRÁSNĚJŠÍ LÁZNĚ S LÉČIVÝMI MINERÁLNÍMI PRAMENY, které znám. Malebná malá obec s nejzdravějším vzduchem ve střední Evropě - 800 m nad mořem, působivě stylová, s nádherným okolím zelených lesů a panenskou přírodou. Poznala jsem atraktivní naučné stezky, turistické a lyžařské trasy pro náročné i méně zdatné návštěvníky.

Po těchto cestičkách lesem, polem, stezkami do kopců i po rovině jsem chodila celý měsíc a nemohla se nabažit čistého vzduchu a krásné přírody. Nemohu na žádnou procházku, túru i výlet autem, autobusem zapomenout. Měla jsem veliké štěstí, že jsem potkala příjemné známé, z kterých se postupně stali kamarádi a přátelé

Dobří lidé ještě žijí ... dík za všechna poznání


 

KARLOVA STUDÁNKA - moje zájezdy, procházky, túry,

šťastné návraty

Olomouc - památky, výstava květin Flóra, Zlaté hory, Hvězda, Ludvíkov, Vrbno pod Pradědem, Lázně Jeseník, Vidly, Malá Morávka, Anenská myslivna, Anenský vrch, Suchá Rudná, Křišťálová studánka, Skalnatý vrch, U Křížku, Sedlovka – Sedlová bouda, Lyra, Na Vyhlídce, Ovčí vrch, Kamzičí stezka, Vodopády Bílé Opavy, Žárův vrch - Žárové kameny, Hvězda, Ovčárna, Barborka, Kurzovní chata, Švýcárna, Praděd

Z deníčku - příjezd do lázní

Léčebný dům BEZRUČ - pokoj č. 315

PRVNÍ DEN _ ČTVRTEK _ 14. dubna 2005

Ráno je příjemné, vzbudila jsem se o půl sedmé, spala jsem klidně, v podstatě žádná nervozita před cestou. Kufr mám sbalený, vše jsem si připravila již v úterý, marně přemýšlím, co bych ještě mohla vyhodit. Je napakovaný k prasknutí. Nevím, zda jsem si vybrala správné a vhodné oblečení. Mám toho tolik a přesto mám pocit, že mi něco chybí. Už s tím nic nenadělám, jdu se nasnídat, Jirka mne k vlaku hodí autem.

Nádraží je prázdné, přijeli jsme brzy. Mám radost, lístek z T ........... do Jeseníku se slevou stojí pouze padesát korun. Dávám si ještě z automatu svoji "čokoládu" a teď už vlak může přijet. Jirka mi pomáhá s obr kufrem. Sama bych ho snad ani nenaložila. A má velkou radost, ujíždím .... usmívá se, mává. Uvědomuji si, že se na mne už takhle hezky dlouho nedíval. Oči mu září, jako by se mu splnil dávný sen, vyzařuje z něho radost a pohodová nálada. Myslím, že jen mně je smutno, najednou se mi vůbec nikam nechce.

Na úvahy již není čas, vlak si to uhání, míjíme Petrovice a už jsme v Týništi nad Orlicí. Malé zdržení - později jsem zjistila, že byly odpojeny poslední dva vagóny, sedím úplně na posledním sedadle a v zadním okně vidím vzdalující se krajinu. V kupé jsme pouze tři cestující. Mladík stále otvírá a zavírá okna, přebíhá z prava do leva a na mě táhne. Nelíbí se mi to, najednou na mne padl nepříjemný pocit, že mé místo není dost bezpečné, hrkání mi vadí a necítím se dobře. Přesedám si, oblékám bundu a konečně pokračuji ve čtení. Mladík stále se snaží cosi objevit, o nic nechce přijít, chtěl by snad zastavit čas ? zachytit cosi v ubíhající krajině ?, je vytrvalý a zřejmě dost otužilý, nepřestává běhat od okna k oknu. Přicházím o veškeré teplíčko, oblékám si i větrovku. Vytrvale větrá, já průvan nemám vůbec ráda. Zachumlaná do dvou bund, s šátkem kolem krku přemýšlím o tom, že mi v těchto horách asi moc teplo nebude. Je to jasné, dokud svítí sluníčko, je to fajn, běda, když se schová, hned je vzduch jako břitva. Přestávám se těmito úvahami trápit, nemyslím na nic, pomalu listuji časopisem, chvílemi pozoruji krajinu a zapisuji si názvy jednotlivých stanic i s časem odjezdu. Později si udělám srovnání s jízdním řádem... to jen, aby mi čas rychleji ubíhal, takový puntičkář zas nejsem.

Cesta vlakem je příjemná, horská krajina je samé překvapení. Vidím tu hodně sněhu, nečekala jsem tak velké a souvislé plochy. Docela mi to utíká, snědla jsem jednu svačinku a s překvapením zjišťuji, že už stojíme v Hanušovicích. Sedím již pěknou chvíli, nevím, co se děje. A už je mi to jasné. Aniž bych cokoli pro to udělala, sedím najednou v prvním a ne v posledním vagónu. Už nevidím vzdalující se krajinu, ale před sebou mám dominantu - velkou zelenou lokomotivu - proto to malé zdržení, nevadí, já nikam nespěchám. Jedeme dál... teď ovšem nejedeme po proudu, ale jedeme proti proudu malé říčky. Stoupáme, stále stoupáme, jedeme pomaličku krajinou a já v klidu pozoruji jednotlivé kopce i rýsující se celý masiv. Příroda je tu opravdu nádherná. Jaro je tu opožděné, teprve teď začínají kvést jarní kytičky, vidím celé pláně bílých sněženek. U nás doma, na mé jarní zahrádce, jsou již tyto květinky odkvetlé. Docela mne překvapuje, jak je všude všechno upravené, souměrné a pohledné.

Dívám se na hodinky - 12.45 hod. - VÍTÁ mě cílová stanice JESENÍK. Pan průvodčí mi pomáhá s mým těhotným kufrem. Teď musím jen zjistit, kde je autobusová zastávka LIPOVÁ. Autobus by mne měl (hlavně můj objemný kufr) přepravit na autobusové nádraží. Pak bych měla pokračovat ve 13.45 hod. do Karlovy Studánky ( směr Olomouc, Přerov nebo Zlín). Času mám víc než dost, uvažuji o možnosti dojít z nádraží do města pěšky.

Oslovuji mladíka, který se mnou cestoval, bohužel, můj předpoklad, že ví víc než já, je mylný. Když už jsem se rozhodla, že se vydám pěšky, první neúspěch mne neodradí. Věřím mládí, rychle běžím (podotýkám s plnou polní) za mladou slečnou a prosím o radu. Mám kliku. Nabízí mi na půl cesty doprovod. Vydáváme se do města.

Je teplo, jednu bundu vážu kolem pasu, druhou mám na sobě. V pravé ruce vleču obr kufr, na zádech batoh, přes rameno kabelku. "Vánoční stromeček" - hadr. Dýchám jako lokomotiva, přece jen už mi není dvacet a chtít stačit mládí, obtěžkána ze všech stran svými břemeny, je téměř nad moje síly, opravdu to není tak jednoduché, jak se mi zprvu zdálo, funím, potím se, je to prostě fuška... Poslední díky za rady, teď jen je správně pochopit a nesejít z cesty. Už neběžím, jdu zvolna, tempem unavené želvy, trpělivě za sebou vleču svou horu prádla, bot, drogerie a kosmetiky, prášků a mastiček a dalších zbytečností.... ještě kousek, ještě kousíček a již váhám. Ne, ne, nikam do nejistoty pokračovat nemíním. Raději se zeptám, a jsem celá blažená, že jdu správně. Znám se, dokážu zabloudit i doma na zahradě, proto se nestydím, ptám se zas a znovu. Mám štěstí, po cestě objevuji krámek s různým zbožím. Kupuji si pláštěnku, kterou jsem doma nesehnala. Konečně jsem u cíle. Autobusové nádraží mne vítá s otevřenou náručí a já celá blažená, odkládám bagáž.. Na informacích zjišťuji, že autobus odjíždí ze stanoviště č. 1. Času mám ještě dost, mám radost, že jsem se neztratila, ale našla správnou cestu. Na zastávce navazuji kontakt se spolucestující, která přijela z Prahy a jede stejným směrem do Karlovy Studánky. Kdo-ví, možná budeme bydlet spolu, ale jak se později ukáže, vše bude jinak.

KARLOVA STUDÁNKA - paráda. Největší radost mne čeká na dolním parkovišti, kde nás autobus vysadil. Čeká tu auto, které naši bagáž i nás veze přímo do hlavní budovy a my se už hlásíme na příjmu. Je však pozdě, stačím jen uhradit vstupní poplatek devět set čtyřicet pět korun, vše ostatní se odkládá na zítřek, tak jen děkujeme za klíče. Malý šok tu ovšem pro mne je, musím si svá zavazadla odnést do třetího patra. Žádný výtah, žádný nosič široko daleko není. Tak to je už snad poslední test mé fyzičky i psychičky před zítřejším zahájením léčení. Mé znavené tělo vydává poslední zbytky sil. Teď už jen vybalit a jít se posilnit, večeře už čeká.

Pokojíček je útulný, už je zabydlený. Pomalu si ukládám oblečení do prostorné skříně, dokonce se mi podařilo uklidit i kufr. Teď si dávám sprchu a smývám pot a tíhu dnešního odpoledne. Přichází paní Anna-Marie. Mám štěstí, je velmi milá a příjemná a hlavně turistka. Ráda chodí, snad si budeme rozumět. Na pokoji je televize, telefon, koupelnička (sice maličká) , ale stačí nám. Ještě malá chodbička se zradlem a věšákem, vše je souměrné a sladěné. Tak snad tu těch dvacet osm dnů zvládneme v pohodě a porozumění.

První noc je pro mne překvapující. Myslela jsem si, že po večerní procházce rychle usnu, ale to se mi nezdařilo. Marně se snažím, myslím na příjemné, bohužel, spánek ne a ne přijít. Chci, aby se mi zdálo něco hezkého, a to by se mi podle předpovědi mělo splnit. Ale noc je neklidná, plná tíživých chmur, brebentím ze spaní tak nahlas, že se budím. A před ránem dokonce nahlas sténám, prožívám nepříjemný sen, jde mi o život. To jsem se tedy moc nepředvedla. Spolubydlící Anna-Marie se se mnou první noc nevyspala. Uvidíme, vyplní se něco z těch bláznivých snů ? během mého pobytu nebo někdy v budoucnu ?

Co mne čeká ?

DRUHÝ DEN _ PÁTEK _ 15. dubna 2005

Je půl sedmé, spěchám na ošetřovnu a do přijímací kanceláře. Paní doktorka MUDr. K……vá je řádová sestra. Klidná a velmi příjemná, snaží se mi sestavit optimální léčebný plán tak, aby nepřekročila jí daný finanční limit a já mohla absolvovala všechny potřebné procedury. Za dopoledne jsem stihla odběr krve, spirometrii, parafíny na drobné klouby, inhalaci VINCENTKOU, inhalaci BS (a to je tedy síla). Zúčastnila jsem se sborového zpěvu, přihlásila se na zájezd do Olomouce na Floru (sto třicet korun), snědla dobrý oběd, půl hodinky jsem odpočívala, zvládla jsem ještě procházku, hodinovou vstupní přednášku a další pochod lesem k Hvězdě. Zpět jsem se vracela kolem vodopádů, šla jsem podle Bílé Opavy až domů, do svého nového působiště - léčebného domu BEZRUČ. Dýchám z plných plic a vychutnávám každý vdech. Je tu nádherně. Zkouším také fotografovat. A teď to tu balím a jdu do hajan.

 

Rozkoukávám se

TŘETÍ DEN _ SOBOTA _ 16. dubna 2005

Krásné ráno, dnes jsem spala klidně, žádné sny mne netrápily. Na jídlo chodím do hlavní budovy LIBUŠE. Snídani musím zvládnout mezi sedmou a osmou. Celé dopoledne věnuji inhalacím Vincentkou a BS a prolévání nosu. Dnes máme v deset hodin skupinový pohovor o nádorovém onemocnění tlustého střeva včetně promítání filmu.

 

Oběd je pravidelně vydáván od jedenácti do třinácti hodin. Já sedím u stolu č. 72 v zadní (francouzské) jídelně. Spolustolující jsem zatím nepoznala, míjíme se, ale měli by to být manželé Anastázie a Jiří K……ní – Moraváci, mladá paní St…..vá Miloslava je z Kostelce n. O.

 

Večeře se vydává kromě soboty od půl páté do osmnácti hodin. Dnes, protože je sobota, dostaneme v sedmnáct hodin všichni jednotnou večeři – obložený talíř. Zatím jsem byla vždy rychle obsloužena, nepřijeli ještě všichni hosté, příští týden má přijet sto pacientů, bude tu asi tlačenice. Celkem se do dvou jídelen vejde najednou asi čtyři sta strávníků, proto se doporučuje chodit průběžně, abychom nemuseli čekat.

 

Dnes jsme podnikly (já a moje spolubydlící) po obědě velký výlet. Autobusem z dolního parkoviště jsme vyjely až na Ovčárnu, vojenskou zotavovnu a odtud jsme se vydaly na Praděd. Všude bylo ovšem velmi mnoho rozbředlého sněhu, bořily jsme se, já měla pohorky velmi brzo promáčené. Na Barborce jsme zalehly a opalovaly se, protože to nemělo smysl. Vyšly jsme na čerstvý vzduch a nechtěly jsme se schvátil. Byl nádherný den, slunce svítilo, fotila jsem, Praděd 1492 m byl jako na dlani. Všude plno lyžařů, firn, všichni krásně snědí a opálení.

 

 

Cesta zpět byla také v pohodě, šly jsme pomalu, stihly jsme autobus v půl čtvrté, který nás zavezl na HVĚZDU. Seběhly jsme do Karlovy Studánky, stihly jsme se ještě osprchovat, trošku upravit. K večeři jsme měli (všichni) uzené s křenem a hořčicí. Stavily (já a paní Anna-Marie) jsme se v Letních lázních na plzeňské (třetinka za dvacet dva korun). V přízemí našeho léčebného domu máme pohotovostní automat na nápoje. Dávám si čokoládu, jak je mým zvykem.

 

V osmnáct hodin jsme už v kostelíčku, do půl sedmé se modlíme s ostatními RŮŽENEC. Mši pravidelně slouží kněz dva dny v týdnu - ve čtvrtek a v sobotu od půl sedmé (večer). Já jsem se rozhodla, že půjdu ke zpovědi. Když léčím tělo, budu pracovat i na očistě duše. Před bohoslužbou na mne kněz neměl čas, jezdí až z Bruntálu. Myslím, že je Polák, popovídala jsem si s ním až když všichni odešli. Ve zpovědnici byla taková ledárna že mi drkotaly zuby, celá jsem se třásla, a nebo pracovaly nervy ? Vyslechl mne, ale nakonec jsme se dohodli, že přijdu ještě ve čtvrtek. Tak očekávám, zda dostanu rozhřešení a jaké mne čeká pokání. U zpovědi jsem nebyla hodně dlouho, možná tak tři roky. Ani nevím.

 

Noc pro mne byla opět neklidná, asi jsem byla celým tím večerem rozrušená, černé myšlenky mi vzaly spánek. Mám stále sny, některé si však nepamatuji, ale doufám, že to není nějaká předtucha, stále mi vychází, že budu mít nějaké starosti. Myslím na Barborku a na Jirku a na Jasmínku, ty mi teď dělají se svým zdravím největší starosti. Možná, že právě proto v podvědomí vznikají mé těžké halucinace a děsivé sny.

První foto

 

LIBUŠE - hlavní budova lázní

 

 

Sedlová bouda 950 m

ČTVRTÝ DEN _ NEDĚLE _ 17. dubna 2005

Nedělní ráno je mírně zamračené. Musíme vstávat, protože snídaně začíná už v 7.00 hod. Dnes volíme výšlap na Hvězdu a pak po Lázeňské k Malé Hvězdě. Vyčasilo se, ptáci zpívají, všude kolem rozkvétá devětsil a my si to šlapeme po docela slušné cestě. Stromy jsou krásně zelené. Paní Anna-Marie je tu již po třetí, vzpomíná na bývalou spolubydlící, která byla vysokohorská chodkyně. Vše znala, uměla se pohybovat podle mapy, zkrátka předala jí hodně dobrých rad a zkušeností. Já bych tu sama zabloudila. Najednou se před námi vyloupl Praděd 1492 m s rozhlednou. Tyčí se tu v celé své kráse, ozářen sluncem. Obloha je místy modrá, ale přece jen se tu již shlukují tmavé mraky. Zpět se vracíme po stejné cestě, na protější straně jsmeještě objevily Žárovy kameny 1094 m a Lyru 1092 m . Dopoledne se vydařilo.   

Po obědě chvilku odpočíváme, pustily jsme si televizi, ale dlouho diskuzi našich politiků nemůžeme poslouchat. Je to šaškárna a veřejná ostuda. Raději si balíme batohy a vyšly jsme na deseti kilometrový průzkumný pochod. První zastávka je U Křížku (Skalnatý vrch 925 m). Podle pověsti tu z nešťastné lásky skočila mladá řeholnice. Na skálu z bezpečnostních důvodů nelezeme, klouže se to, nestojíme o zranění. Les je zpustošený polomy. Všude větve, cesta rozrytá od kol aut a asi traktorů. Vypomáhají tu také koně. Statečně se drápeme do kopce, hledáme aspoň trochu suchou stopu. Cestou potkáváme u studánky skupinku lázeňských hostů. (Já se jako host necítím, já tu jsem jako doma).

Jeden sympatický pacient nám radí, s kolegyní se domlouvá, jezdí sem leta pravidelně, jsou to téměř domorodci, znají tu už každou cestičku. Nenecháváme se odradit velmi špatnou cestou – bláto, mokrý, čvachtavý sníh, led. Pracně se prodíráme, jdeme pomalu, všechny nástrahy zvládáme, nakonec jsme se přebrodily ještě i trochu suché až na „Sedlovou boudu“ (SEDLOVKU - 95O m.), chata patří lesákům a je právě obydlena. Všechna okna otevřená, poblíž starší auto. Obloha se na nás už tak mile netváří, ale dost se mračí. Stačily jsme zvládnout i dost zasněženou cestu ke Kótě 1004 m. Poslední část cesty musíme šlapat po silnici. Jemně poprchává, vyndáváme žluté pláštěnky. Na silnici nás aspoň nikdo nepřehlédne, rozhodně není moc široká, jdeme většinou za sebou. Deštík je pro nás vlastně dárkem, zvlhčil silnici, auta aspoň nepráší a nezvedají tmavá oblaka špíny a my můžeme dýchat - nedusíme se. Přidaly jsme do kroku, zbývá nám poslední úsek, snad dva a půl až tři kilometry. Hustě se rozpršelo a my pádíme. Podél silnice teče a do kroku nám zpívá Bílá Opava. Teče svižně, vody přibylo. Konečně vidíme první domky na Hubertově a ceduli Karlova Studánka. Sbíháme zkratkou podél vodopádů, stihneme se ještě osprchovat a převléci a hurá na večeři. Dnes je teplá, já mám pečené kuře s rýží, čaj a dostává balené pitíčko.
Trošku váháme, co s načatým večerem. Dnešní den byl moc hezký, ale i náročný. Myslím, že si ho nepokazíme poslechem známých operetních melodií v přednesu olomouckých sólistů. Pomalu se scházíme v Letních lázních. Je nás tu zatím dost málo a někteří ruší svým pozdním příchodem. Kupodivu všechny připravené židle jsou obsazené. Tleská všech třicet dva posluchačů. Koncert uváděl Jaroslav Vojtěchovský, zpívali Alena Řehořová, Jiří Čada a Karel Svoboda. Na klavír doprovázela Jarmila Valentová.
 
 


          Večer je klidný, neprší, koncertní sál je velmi blízko našeho Bezruče, stačí přeběhnout z cestičky na cestu a jsme doma. Anna-Marie si ještě chvilku čte, já
sepisuji poznámky. Zbývá hodina do půlnoci, musím jít také do hajan. Anna dávno klidně oddechuje a tvrdě spí.

Vrbno pod Pradědem

PÁTÝ DEN _ PONDĚLÍ _ 18. dubna 2005          

       Opět začínám s ranními procedurami. Dnes jsme si s panem harmonikářem v deset hodin zazpívali naposledy. Já jsem dokonce přehlédla, že mám ve stejnou dobu PARAFÍN a ten měl přednost. Doufám, že nebudu hubovaná a věřím, že mi sestřička proceduru nahradí. Uvědomila jsem si to až večer. Teď už vím, proč jsem se dopoledne divila, že mám hodně volného času. Dala jsem se do praní, vyprala jsem drobné prádlo, přerovnala skříně a těšila se na odpoledne. Naplánovaly jsme si s Annou cestu do Vrbna pod Pradědem. Je dost těžké se do aprílového počasí správně obléknout. Když svítí sluníčko, potím se, ale jakmile se schová za mrak, hned je tu ledárna a mně je zima. Stále se svlékám a oblékám. Na výlet jsem si vzala rifle, botasky, bavlněné tričko a silonovou bundu. Zapomněla jsem na šátek. Čekáme na zastávce na autobus a mně už začíná být zima. Studí mne ramena. Zase jsem to oblečení netrefila. V autobuse je naopak vedro a já jsem najednou úplně mimo, oči se mi klíží, padla na mne únava. Hlava mi ztěžkla, tvrdě jsem na pár minut usnula. Hlava lítá ze strany na stranu… brzda, plyn, dupi dup a … už jsme ve Vrbně pod Pradědem.

 

Městys nebo malé městečko máme okouknuté hned. V kopečku dominuje kostel, je tu pár obchodů, továrnička, bytovky, domky. Kolegyně shání trička na tělocvik. Nakonec si kupuji drobnosti, šněrovadla do bot, plastové úchytky na rajčata, kolíček na pikýrování atd…… Pořídily jsme to velmi rychle, vracíme se o autobus dřív. Lístek pro jednu cestu stojí třináct korun.

 

 

        Večer se jdu sama podívat na promítání diapozitivů "Severní Amerika", které fotil a namluvil herec olomouckého divadla Emanuel Křenek. Moje představy o tématu byly jiné, těšila jsem se na překrásnou přírodu, ale diapozitivy byly o něčem jiném. Emanuel Křenek, ohodnocený cenou Petra Bezruče, byl sice velmi příjemný a uměl povídat, ale fotografoval převážně muzea, divadla. Zaměřil se zkrátka na budovy a architekturu. Vydržela jsem jen do poloviny. Obrázky a povídání pro mne nebyly nic nového, omluvila jsem se a šla na pokoj. Večer skončil pohodově u knížek a počítače.

Poznávací procházka lázněmi

ŠESTÝ DEN _ ÚTERÝ _ 19. dubna 2005

Dnešní dopoledne jsem zvládla rychle, i když jsem měla proceduru navíc – klasickou masáž. Opravdu byla výborná. A o parafín jsem nepřišla, sestřička mi včerejší ztracenou proceduru ochotně nahradila.

 

Po obědě krátký odpočinek a už se chystáme na půl třetí. Jdeme s kulturní referentkou na společnou procházku Karlovou Studánkou, která má být doplněna odborným a historickým výkladem. Už je mi jasné, proč se v okolí jmenuje tolik obcí po Karlu Ludvíkovi. Počasí je proměnlivé, fouká vítr. Nestydím se a nasazuji si na hlavu teplého kulicha. Nechci to tu odstonat. Jdeme cestičkami, které jsme si už s Annou-Marií prošly, aspoň si vše zopakuji a lépe zapamatuji.

 
 

Potkaly jsme se opět se starými známými a zjistila jsem, že se večer od půl osmé chystá na INTERNET více zájemců. Musím jít tedy dříve, abych to stihla do osmi, dnes se chci dívat na Ságu rodu Forsytů. S Petrem rozebíráme jeho problémy s domácím počítačem. Myslela jsem si, že je větší odborník, ale pořád toho umí víc než já. Bohužel, nemám ani já u Notebooku CD mechaniku. Přivezl si a rád by předvedl CD s fotkami, korpus delikty z minulého pobytu, mohu jen konstatovat, bohužel.

 


Hledání Křišťálové studánky

SEDMÝ DEN _ STŘEDA _ 20. dubna 2005

Dnes je středa, to znamená, že přijíždějí noví pacienti. Určitá část stálých hostů sem jezdí pravidelně a naplánuje si společné léčení ve stejných lázní se svými dobrými známými. Dnes dorazila právě ta hezčí polovina.


Dopoledne proběhlo bez problémů, dostala jsem parafín na bolavé rameno a loket. Těším se na zítřejší masáž. Po obědě jsme si daly na pokoji kafíčko. Chodíme si pro vodu přímo k pramenu. Má své léčivé účinky, které se projevují vyčištěním vnitřního potrubí. U mne to zatím funguje nadmíru dobře. Vše co slupnu, ani chvilku v sobě nenechám. Popřeji jen šťastnou cestu a nezdržuji v sobě nic a ani o chvilku déle. Vše odchází spolehlivě a velmi rychle. A to podotýkám, všemi způsoby. A to, prosím, piji jen dva - tři hrníčky denně. Nevím, co by to se mnou udělalo, kdybych vypila litr. Máme to vymyšlené, jdeme se ven vyvětrat …..

Přemýšlím, co si pro dnešní velkou túru obléknu. Nakonec si beru bílý rolák, teplákovou bundu a šusťákový komplet. Venku není právě moc hezky. Do baťohu přidávám velký kašmírový šátek, rukavice, pláštěnku. Kulicha raději dáváme na hlavu hned. Vypadám dost směšně, ale mně je tady všechno jedno, kdo se mi chce zasmát, ať se zasměje. Vždyť

                ‘‘úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla‘‘,

jak praví A. J. Cronin.

Zatím se mi chodí dobře v pohorkách, tak si je opět vezmu. Zjistila jsem, že se mi na nich páře jeden šev, nevím, nevím, zda všechny mé plánované pochody vydrží. Budu se muset pozeptat nebo se podívat po nějakém šikovném ševci

 

V jednu hodinu vyrážíme na hřeben, pokusíme se najít „Křišťálovou studánku‘‘. Brouzdáme sem a tam kolem chalupy lesníků, rozbíháme se na všechny strany, ale vše je marné. Jsme zklamané, potkáváme pana ‘‘N‘‘, který ji také jde hledat. Vracíme se s ním, protože nám stále vrtá hlavou a nedá spát, kde ‘‘zázračná studánka‘‘ je. Spoléháme na kolegu, snad bude mít více štěstí a my se konečně dočkáme zázraku.

 

 

Je mi zima. Vidina, že tato výprava bude úspěšná, se pomalu, ale jistě rozplývá. Jé… jé… ‘‘už ji vidím‘‘, bohužel, opět to není „ONA“. Pouze hromada větví. Brouzdáme mezi vývraty, pařezy, hromadami větví. Je to marné. Pocit “nenaplněného “ je stejný, jako když hledám houby, které ne a ne najít a zůstává jen prázdní košík. Najít studánku by bylo terno. Stačilo by si přát tři přání a ta by se, podle zdejší pověsti, splnila. Budeme se sem muset vypravit ještě jednou.

 

Cestu domů si nekrátíme, ale mašírujeme si to oklikou a pořád za nosem. Nijak se nevzrušuji, jsem klidná, rozhodování nechávám na Anně-Marii. Ta si občas povzdychne, že si není jistá, ale držíme se zuby nehty žluté značky, ta nás jistě dovede k cíli. Hlavně, že lesní cesta je schůdná, široká, dokonce ani mlha nás už nemáčí. Pláštěnku vracím do baťohu. Rukavice mi opravdu přišly vhod. Svlékám si je, čtu SMS a hned odpovídám. To musím bez rukavic - psát za pochodu, to mi moc nejde a ruce zebou. Studený vítr mnou proniká až ke konečkům prstů. Během chvilky mi ruka ztuhla – prsty málem umrzly. Zlaté rukavičky. Bohužel, opět musím konstatovat, že jsem oblečení netrefila. Ani výstup mne nerozehřál, ještě jsem se nezapotila. Připadám si, jako by mne právě někdo vytáhl z mrazáku, jsem tuhá. Svaly napnuté, zkrátka nejsem stále ve formě. Jirka by řekl, že to mám z toho věčného sedění u počítače a televize. A výsledek ….. svaly bláto, ochablé a zkrácené. Dávám mu za pravdu. Co bude ráno, uvidím. 

Za mlada jsem se podobně odrovnala na kuželkách, ale to jsem byla ještě nezkušená. Tenkrát jsem to přehnala s koulením. Odnesly to stehenní svaly a lýtka. A teď jsem na tom podobně. Vzpomínám, že jsem nemohla vůbec chodit do schodů, nemohla jsem ani trošku nohy zvedat. To byla bolest. A teď je to také tak. Největší problém je stoupat po schodech. Tenkrát jsem nemohla dojít do I. poschodí. Jak se mi dnes podaří vyjít, to nevím. Bydlím až v podkroví, ve třetím …. Nevím, nevím, mám pocit, že se moje tělo do rána nezregeneruje, nedá se dohromady. Znavené a zastydlé nožky zřejmě nepřemluvím, jak se vzchopit, jak nebolet. Test ukáže ráno. Hned při odchodu na snídani budu vědět kolik uhodilo.


Konstatuji, že jsme dnes skutečně nachodily kilometrů nepočítaných - nahoru, dolu, různá převýšení. Sleduji kolik je hodin na mobilu, své hodinky jsem před odjezdem doma nenašla, (to jsem celá já) a teď mi skutečně chybí. Spěcháme, spěcháme na jídlo, opravdu máme nejvyšší čas.  

Lyra 1092 m

Večeři jsem slupla, nic nezbylo. Trochu jsem na túře prochladla, ani horká sprcha mne nezahřála, na čerstvém vzduchu jsme chodily intenzívně čtyři hodiny. Zvedám se od stolu, povečeřela jsem sama, co se děje ? jdu od večeře a svaly levé nohy stávkují, noha vypovídá poslušnost, křeč …. kulhám. To je mi pěkná ostuda, snažím se ze všech sil skrýt bolestivý výraz kolem úst, nedá se nic dělat. To jsem nečekala, to jsem dopadla. Sotva se dobelhám na pokoj. Hned hledám mast, kterou mi kdysi koupil Jirka na natažený sval a znovu bolavá, namožená a ztuhlá stehna masíruji a konejším. Nijak příjemně „ Aluminii acetotartratis cremor HBF ‘‘ nevoní. Jsem cítit octem, hlavně, aby mi léčivka pomohla.

 

 

Bude-li hezky, chci zdolat co nejdříve PRADĚD 1492 m. Plánujeme také výstup s Miloslavou a Annou-Marií na kamenný vrch Lyru 1092 m. To musím zvládnout, hlavně však přežít !

Lyra 1092 m 

OSMÝ DEN _ ČTVRTEK _ 21. dubna 20005
  

Do party jsme dnes přibraly Miloslavu. Sedí se mnou u stolu, těší se na sobotu. Přijede za ní manžel s pětiletou holčičkou Markétkou. Cítí se dobře, sebrala kuráž a vyráží s námi. Chceme najít cestu na zdejší vrch LYRU 1092 m, nevede k ní žádná značka.

 

Vycházíme z Karlovy Studánky, míjíme horní parkoviště, HUBERTOV, držíme směr až ke Kótě 1002 m. Přidal se k nám malý pejsek. Už ráno se mne držel a šel za mnou, když jsem šla z masáže z Letních lázní. Pořád je smutný, má jistě hlad, stále něco hledá, nejspíš svého „pána“. Mám neblahý pocit, že ho někdo vyhodil z auta. Je mi ho líto, vytrvale před námi poskakuje a vůbec to není pro něho bezpečné. Auta mají co dělat, aby se mu vyhnula a neporazila ho. Snad není sebevrah, myslím, že hledá svého pána, který mu ujel nebo je na silnici poprvé a neví, že se musí dodržovat silniční předpisy.

  

Konečně jsme odbočily a jdeme předpokládaným směrem. Cesta není značená, jdeme jen podle intuice paní Anny-Marie. Opět se nám počasí vydařilo. Sluníčko hřeje, jde se mi dobře, nic mne netrápí a nebolí.. Bez problémů stoupáme a držíme směr. Teď ovšem je třeba se správně rozhodnout kam odbočit. Jdeme do leva. Jistím se tím, že kreslím do sněhu šipky. Co kdybychom se musely vrátit. Vidíme skálu, máme radost, že jdeme správně. Ale není to ještě pravá LYRA. Přesto fotím. Anna nás upozorňuje na proláklinu, kde je ukryta schránka. Mohly bychom zdokumentovat, kdy a kdo sem dorazil bez úhony.  

 

Hledáme pokračování cesty, váháme, ale paní Anna má dobrého pamatováka. Já se spíše řídím bílým značením na kmenech stromů, předpokládám, že jsou to orientační značky pro lesníky. Dva bílé pruhy nás vedou správným směrem. Objevujeme pravou Lyru. Teď nás ovšem čeká ošklivý úsek. Sestupujeme velmi pomalu průsekem, kde je tvrdý, místy měkčí sníh, klouže se to, cestu nám kříží stromy a vývraty, nebezpečně kluzké kameny. Anna je maličká, chce se protáhnout pod velkou větví, ale ta nepovolila, byla pevně promrzlá se sněhem - zakopla a málem sjela po břiše až dolů. Větev nepovolila a nepovolila, pevně drží … Je to skutečně náročné, ale my jsme statečné, jen musíme dávat ještě větší pozor. Seskakujeme jako kamzíci, to jsme ale čiperky. Zatím jsme všechna připravená úskalí v průseku zvládly. 

 

Jdeme správně, nahoru bych tímto průsekem tedy lézt nechtěla. Konečně jsme na Sedlovce, tady už cestu dobře známe. Je mi příjemně, konečně snad už vím, jak se na cestu ustrojit. Raději si něco vezmu navíc a dám do baťohu, rozhodně už nechci svalstvo zastudit. Na hlavní cestě sníh většinou už roztál, ale stále tu jsou určitá nebezpečná ledová místa. Já jdu většinou po okraji cesty, hledám trávu, mám pohorky. Nechtěla bych dopadnout jako Anna-Marie. Jdeme si spokojeně, povídáme a najednou rána, Anna má dnes už problém po druhé. Přechází cestu, nevšimla si malé plotny, smekla se a narazila si loket. Baťoh zmírnil pád na záda, ale i ta bolí. Hlavně, že si nic nezlomila. Všechno je v relativním pořádku, dobře to dopadlo. 

 

 

Praděd 1492 m

DEVÁTÝ DEN _ PÁTEK _ 22. dubna 2005

Dopoledne probíhá pohodově, ráno rychle zvládnu všechny inhalace. Každý den se mi opakují, ob den chodím na parafín nebo masáž. Po obědě vyrážíme z Karlovy Studánky.

Je hezky, sluníčko se nám vrátilo, hned jsme nabyté optimismem. Autobusem jedeme z dolního parkoviště přes HVĚZDU na Ovčárnu, stačí nám pár drobných - dvanáct korun . Autobus je plný pěších turistů, ale jsou tu i lyžaři.   

 

Jsem ve formě, mastička udělala divy a mé unavené svalstvo je schopné se pohybovat a je připravené vyrazit a zdolat PRADĚD 1492 m. Možná, že po tomto výstupu totálně odpadnu, ale to mi je jedno, hlavně, že se na vrchol dostanu za slunečního odpoledne. V baťohu mám vše potřebné, aspoň doufám. Svačinku, náhradní oblečení, pláštěnku atd. Tu jsem si vzala navzdory pěknému počasí, protože věřím v zákon schválnosti. Pokud ji mám, pršet nebude. Ovšem, kdyby mi chyběla, jistě by se snesl na nás lijavec.

Anna-Marie se na výstup necítí. Cesta je namáhavá, je tu stále ještě dost bořivého a měkkého sněhu. Jdeme společně jen k odbočce na Kurzovní chatu. Na vrchol nejdu sama, domluvila jsem se s Věrkou. Bydlíme vedle sebe. Je velmi nenápadná, tichá, ale páru má a hlavně chuť vyjít na vrchol. Byla na operaci s dutinami jako já, navíc prodělala operaci štítné žlázy. Vyskytla se u ní zvláštní porucha, kromě toho, že má málo ženských i mužských hormonů, nikdo neví proč, z celého těla jí zmizelo ochlupení. Nemá obočí, řasy, vlasy, chloupky na rukou, nohách. Na hlavně ani jeden vlásek, nosí paruku. Je to mladá ženská a vyrovnat se s touto nečekanou situací stále pro ni není snadné. Dnes si ovšem vede velmi dobře. Smějeme se, pro dnešek na své problémy zapomněla, máme radost, že jsme na světě.

  

Povídáme si o všem možném a trpělivě se brodíme neposlušným sněhem. Každou chvilku se zastavujeme a díváme se do kraje. Fotíme, fotíme. Těsně před vrcholem odbočujme a jdeme zkratkou, stoupáme přímo k rozhledně. Všechny roztroušené skupinky chodců jsme předběhly. Nejdeme po silnici, ale míříme si to podle tyčí k vytouženému cíli. Znovu se zastavujeme a rozhlížíme se kolem. Má to jedinou chybu. Chybí mi Jirka, ten by mi pojmenoval vše, co vidíme. Já vidím krásu, ale jména neznám.

  

 

 

 

 

 

 

 

Hurá, hurá, dokázaly jsme to i za ztížených podmínek. S překvapením zjišťujeme, že jsme na vrchol dobrouzdaly za pouhých čtyřicet pět minut. Přivazuji červený šátek k tyči a už fotíme korpus delikty. Dokázaly jsme to. První a poslední objetí, jsme dobré. Rozhlížíme se po krajině, jsme nadšené, fotíme. Moje zubožené nožky, ničené každodenními pochody, si zaslouží krátký odpočinek. Máme štěstí, dnes je na rozhledně otevřeno. Máme své zásoby, tak se osvěžíme, dobijeme baterky a už pádíme zpět. Sluníčko pomalu, ale jistě dílo dokonává. Dolů nám to nejde o moc rychleji, boříme se ještě víc, nijak nespěcháme. Autobus odjíždí až v půl páté. Málem jsme stihly odjezd v půl čtvrté. Ujel nám před nosem. Jdeme tedy obhlídnout Ovčárnu.

 

V recepci potkáváme naše dvě známé. Miloslavu a Jaroslavu B......... z Kralup nad Vltavou, která vystoupila na Praděd včera. Slunce jí sice svítilo, ale foukal silný, nepříjemný vítr, včera byla zkrátka velká zima. Miloslava je vážnější pacient, zdraví jí nedovolí takovou zátěž., proto volí bazén. Přímo na Ovčárně. Bohužel, ani dnes se děvčata neprohřála. Grog na stolku signalizuje určité rozčarování. Voda v bazénu je připravena pro otužilce pro a v ostatních prostorách u bazénu je také zima. Děvčata jsou zklamaná. S Jaruškou se znám z jídelny. Sedí u vedlejšího stolu č. 71. Je plná elánu, družná a milá, chytrá a sportovkyně. Závodně hraje pink-ponk, má ráda turistiku. Velmi samostatná, zcestovala celý svět. Změnila profesi, původně zdravotní sestra, nyní na volné noze – pojišťovací a penzijní agent. Je vidět, že ji nová práce baví, má tu i počítač a přímé propojení na Internet. Čas nám při povídání rychleji utíká.

 

 

Zjišťujeme, že moje spolubydlící Anna-Marie odjela v půl čtvrté a paní Jarmila také. Já nevím jak kdo, ale já se na večeři těším. Jsem v pohodě, mám radost, že mne konečně nohy nebolí, svalstvo se aklimatizovalo, konečně jsem si zvykla na jiný druh zátěže a pohyb.

  

Anna-Marie na mne po večeři čeká, jdeme ještě na malou procházku. Studujeme mapu a díváme se, kde jsme dnes ťapkaly. Z vášnivého rozhovoru nás vyrušil příjemně vypadající muž, který ovšem na nás spustil německy. Náramně jsem se zastyděla, protože jsem se zmohla pouze na krátkou odpověď: ‘‘Ich verstehe nicht, ich spreche Deutsch sehr wenig ‘‘. Ptal se dál, zda rozumíme nebo mluvíme anglicky, španělsky, francouzsky. Hrozná ostuda. Myslela jsem si, že když už nebudu jezdit do ciziny, že si jazyky nemusím opakovat. Ve svém životě jsem několikrát začínala s výukou a kurzy, snažila jsem se učit německy i anglicky, ale zřejmě to vždycky byly příliš povrchní znalosti. Nikdy jsem se je nenaučila pořádně, aktivně nepoužívala a teď je to tady. I to málo, co jsem vstřebala, jsem úplně zapomněla. Přesto se nám něco málo podařilo přetlumočit, možná se dověděl i to, co netušil a nechtěl, ale děkoval, děkoval za snahu. Převážně jsme se domlouvali česko-německo-anglicky ‘‘rukama‘‘. Nakonec byl spokojený, já ovšem ne. Kdo-ví, co jsem mu napovídala, ale uvědomila jsem si, že právě teď mám poslední šanci najít si čas na to, abych si aspoň pár nejdůležitějších slovíček zopakovala, … že by se osvěžily staré vědomosti a některé zbytky znalostí by se vybavily? Brzy zjistím, zda mám pevnou vůli a má-li to smysl.

  

Další hezký den za námi.

Malé vodopády, večer s hudbou

DESÁTÝ DEN _ SOBOTA _ 23. dubna 2005

Den probíhá jako vždy. Dopoledne běháme po procedurách, já mám základní klasiku. Nijak jsem o další procedury neusilovala, nic nechci přehánět. Já sem asi ani nepatřím, jsem zdravá. Spirometrii mám přes stovku, jsem zkrátka dobrá. Opravdu se cítím fajn. Nechci si to pokazit. Vím, jak jsem byla unavená z mých prvních lázní. To jsem běhala z procedury do procedury, až jsem se úplně zničila. Tady se snažím léčit hlavně čistým vzduchem a tělo proháním na procházkách. Anna-Marie má mnohem více povinností. Denně cvičí s míčem, inhaluje, podle harmonogramu šlape ‘‘šlapačky‘‘, užívá si vitalizér, rašelinu a masáže.

Dnes chceme odpočívat, potřebujeme nabrat sílu na zítřejší zájezd do Olomouce. Přesto se scházíme (jako vždy) ve třináct hodin před Bezručem. Na vycházku jsme pozvaly dvě nové známé, dvě Marušky z Chomutova. Jsou o tři roky mladší než já, velmi příjemné, upřímné a veselé dámy. Maruška Václavíková žije od listopadu sama. S prvním mužem má dvě děti, kluka a holku. Rozvedla se po sedmnácti letech, manžela „fešáka“ jí přebrala vlastní švagrová. Jsou to až neuvěřitelné příběhy. Obdivuji její vyrovnanost, jak se pere s nepřízní osudu. Zatím se ze všech problémů a nečekaných nepříjemných překvapení dostala. Nic jí nezlomilo, má neuvěřitelnou vnitřní sílu, vyhrabala se sama ze všech těch životních kopanců. Obdivuji ji, osud si s některými z nás nehezky pohrává. Maruška je bojovník. Opravdu nevím, jak to dělá. Charismatická, hezky opálená, sportovní typ, hráčka házené, cvičenka, miluje hudbu, naučila se chodit sama i na koncerty. Chodí ráda a to hezky svižně, turistiku prostě miluje. Žije teď jen pro své děti. Je smutné, že když našla toho pravého, štěstí jí nevydrželo ani čtyři roky. Měli se rádi, rozuměli si, začali úplně od začátku, s novými nadějemi a sny. Teď je v nově zařízeném bytě sama, jen se vzpomínkami. Velmi vážně onemocněla a byla operována. Neštěstí nechodí po horách, ale navštěvuje nás. Zákeřná nemoc si našla jejího druhého manžela. Neoslavili ani čtyřleté výročí svatby, všechno se nenávratně pro ni změnilo.


Často se vracím k otázkám bytí a nebytí, fatalismu, skutečnosti a věčnosti, kladu si otázky: proč právě tak a ne jinak? KDO JE TO – CO JE TO?


ČLOVĚK – ŽITÍ – BYTÍ – VESMÍR – PŘÍRODA – ZEMĚ – MOŘE – VZDUCH


Děsí mne, kolik je smutku, trápení a neštěstí okolo nás. I mezi mými přáteli a známými, naši rodinu nevyjímaje. Pořád si nechci připustit, že smrt do života patří. Nic na tom nemohu změnit. Život a smrt jde spolu ruku v ruce. Prach jsme a v prach se obrátíme, zkrátka nikdo nezmění daný koloběh života.


Zdá se nám to nespravedlivé, když odchází mladí lidé nebo děti. Nesouhlasíme, chceme se svému osudu postavit. Každý z nás prožívá své tragédie jinak. Myslím, že záleží na tom, jaké jsme osobnosti, jakou máme vnitřní sílu, psychiku, víru …


Závěr procházky končí na horním parkovišti, dáváme si mandlovou medovinu. Chutnalo mi to. V televizi se hraje hokej – přípravný zápas s Finy – vedeme 2:1

 

 

Po večeři si jdeme posedět do Letních lázní. Kulturní referentka pro nás zajistila večírek. Marušky šly napřed držet místo. Já jsem přišla až po Jarmile. Běžela jsem po večeři na pokoj, potřebovala jsem se dát trošku do pořádku. Přicházím přesně na zahájení o půl sedmé. Kapela již vyhrává a zdá se, že se to bude dobře poslouchat. Z místa, kde sedíme, na parket moc nevidíme. Na parketu nejvíc pozornosti získává maličká Markétka. Tančí s taťkou a mamkou i ostatními, jde z ruky do ruky. My si povídáme. Piji červené a je dobré (Modrý Portugal) - nemám ani žádnou alergickou reakci. Sedíme na sedačce a v křesle. Není to moc pohodlné, bolí z toho záda. Děvčata tu byla již o hodinu dříve, měly jsme zájem o dobrá místa, bohužel, nikdo nikde, přesto všechny stoly byly zadané. Tak toto se nám nelíbí, takto to vypadá na soukromou party a ne na večírek pro lázeňské hosty. Vydržely jsme do devíti hodin, odcházíme. Smějeme se tomu, že jsem neplatila. Myslela jsem si, že vstupné se vztahuje jen ke stolům, kde byl parket, kde se tančilo. Teprve později jsem se od děvčat dověděla, že u nich již kontrola lístků proběhla. Ony v rámci svého zdravotního pobytu dostaly několik předplatenek. A zřejmě paní kulturní si myslela, že mám také předplatené. Neznalost pravidel a zákonů neomlouvá, opravdu jsem si myslela, že platit nemusím, protože nesedíme u hudby, netančíme, byla jsem v klidu, v dobré víře, že je vše v pořádku. Nechtíc jsem ušetřila třicet pět korun.  

 

Děvčata mne vyprovodila, přemluvila jsem je, ať jdou se mnou nahoru. Překvapily jsme Annu-Marii, která už byla v negližé a četla si. My jsme si zahrály ještě pár partiček „DOKTORA“. Nasmály jsme se, ale decentně, protože všude již byl klid.

Výlet do Olomouce na Flóru a prohlídka památek

JEDENÁCTÝ DEN _ NEDĚLE _24. dubna 2005

Dlouho očekávaná neděle je tu. Počasí nám zatím přeje, sluníčko se na nás směje a hřeje nejen u srdce, nálada všech je výborná, jen já jsem trochu mimo, musím myslet na Jirku. Barunka mi poslala SMS, že měl v noci záchvat, volal ještě z vlaku k ní domů. Udělalo se mu moc špatně, chtěl, aby volala pohotovost. Od Martiny vyjel pozdě, už mu nebylo dobře, ve vlaku se mu ještě přitížilo a situaci nezvládl. Přepadla ho úzkost a strach, co bude, proto volal SOS Barunku a ta vše zařídila. Čekala ho i s pohotovostí v Chlumci n. C., kde vystoupil a dostal ošetření. Uklidnil se, nakonec to spravila injekce a v rámci možností vše dobře dopadlo. Odvezli Jirku domů a zůstali s ním. Musím však na něho stále myslet, je teď doma sám a není na to zvyklý. Zatím se proto nemohu soustředit ani na zajímavý a podrobný výklad paní Ilonky, naší průvodkyně. Je od ní milé, že si připravila povídání o všech zajímavostech, historii, minulosti i přítomnosti vesniček a měst, kterými právě projíždíme (Karlova Studánka - Bruntál - Šternberk - Olomouc). Právě vidíme po levé straně Svatý Kopeček, máme v plánu se na něm zastavit, ale až pojedeme zpět. Teď jedeme přímo do středu města Olomouce, kdo nemá zájem o historickou procházku, jde individuálně přímo na výstaviště. Většina z nás se vydává po nejzajímavějších a nejstarších památkách. Já se snažím fotit. Moc to ještě s novým fotoaparátem neumím, snad se něco povede.

 

Naše první zastávka začíná u chrámu sv. Václava. Opravdu jsem nadšená nejmonumentálnějším chrámem. Všimla jsem si, že na všech kostelech visí žlutobílé vlajky - symbol Vatikánu, dnes probíhá inaugurace nového papeže Beneditka XVI.

Máme štěstí, i my se účastníme části mše v chrámu sv. Václava. Prostředí, hudba, kázání Mons. Mgr Tesarčíka mne hluboce oslovilo, prožívám požehnání asi dvaceti malých i těch nejmenších dětí. Obřad je opravdu slavnostní, dojemný, hudba skutečně působivá.
 

 

V těsné blízkosti chrámu sv. Václava ještě nakukujeme a posloucháme docela jinou mši ve Svaté Barboře. Atmosféra je naprosto jiná, modlící jsou samí muži. Dojem na mne udělaly IKONY a zcela odlišná atmosféra. Chodím ráda do chrámů a kostelů, vždycky tam najdu klid a vyrovnání, smíření.

Pomalu procházíme městem, počítáme fontány, poznáváme kostely, vytrvale přispívám do pokladniček na obnovu starých památek. Kupuji si různé brožurky, nových informací bylo hodně, časem je určitě zapomenu, ale vždycky se budu moci k historii vrátit v získaných informačních knížečkách.

Kostel sv. Michala patří k nejvýznamnějším, původně to byl klášter, později farní kostel. Je umístěn na nejvyšším místě Olomouckého kopce a je to jedna z krásných dominant města. Myslím, že kořeny jsou spojeny s dominikánským řádem. Hlavní oltář, Křížová cesta, kaple sv. Alexeje, celý interiér chrámu i kazatelna a oltář sv. Filomény, berou člověku dech. Jsem ráda, že se tyto památky opravují, je co obdivovat.

 

Univerzitní kostel Panny Marie Sněžné je spojen s jezuity, s jezuitskou kolejí a stojí na místě původního minoritského kostela sv. Františka, značně poničeného třicetiletou válkou a švédskou okupací. Výstavba jezuitského komplexu vytvořila ucelenou, značně rozsáhlou zástavbu olomouckého Předhradí a přemyslovského města. (O průběhu celé stavby jsou dochovány věrohodné podklady - např. v roce 1710 bylo rozhodnuto o vypracování plánů a ještě téhož roku byl Michaelem Josefem Kleinem z Nisy předložen dřevěný model nového kostela....) Velmi citlivě průčelí celého kostela ladí s okolní zástavbou. 

 

Upoutala mne Gotická Madona s Ježíškem, která sem byla přenesena z původního kostela. Kaple sv. Pavlíny, kazatelna a kaple sv. Anny, hlavní oltář, presbytář, nástropní malba, freska na klenbě lodi, hudební kruchta s varhanami, sakristie.

 

Nemohu se podrobně každé památce věnovat, ale aspoň si připomenu jejich jména: Bazilika minor; Kaple sv. Anny; Kaple sv. Jana Sarkandra; Katedrála sv. Václava; Klášter Hradisko; Klášter voršilek s kostelem sv. Kateřiny; Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie; Kostel Panny Marie Sněžné; Kostel sv. Gorazda, Kostel sv. Michala; Kostel sv. Mořice; Kostel Zvěstování Panny Marie.

 

Skutečně jsem si každou kašnu vyfotila, bylo jich celkem osm: Arionova, Ceaserova, Herkulova, Jupiterova, Kašnu Tritonů, Merkurova a Neptunova. Snažila jsem se zabrat i Orloj, Mariánský sloup a Sloup Největší Trojice, ale nevím, nevím. Tady naše prohlídka končí, nohy už ani necítím, lepší je to běhat po lese než po takové dlažbě, ale jsem ráda, že jsem to všechno viděla. Pravdou je, že tu v Olomouci nejsem poprvé.

 
 
 
 
 
 

Počasí se skutečně vydařilo, měla jsem obavy, že začne pršet, ale teď můžeme konečně za kytičkami na Flóru. Anna-Marie nemusí platit, má slevu jako majitelka ZTP průkazu, já jako novopečený důchodce mám také slevu, místo sedmdesáti korun, platím jen padesát. To je milé překvapení. Je to pro mne nezvyklé, být v této slevové skupině, ale je to příjemné, teď už budu muset začít jinak hospodařit s korunkami. S rozhazováním je konec, budu muset se naučit šetřit, je konec odměnám, budu muset si vystačit jen s důchodem. Teď si tím hlavu nezatěžuji, jsem v lázních, nekoukám na peníze, nedělám si žádné vrásky, užívám si podle chuti a nálady.

  

 

Počasí se skutečně vydařilo, měla jsem obavy, že začne pršet, ale teď můžeme konečně za kytičkami na Flóru. Anna-Marie nemusí platit, má slevu jako majitelka ZTP průkazu, já jako novopečený důchodce mám také slevu, místo sedmdesáti korun platím jen padesát. To je milé překvapení. Je to pro mne nezvyklé, být v této skupině, ale je to příjemné, teď už budu muset začít jinak hospodařit s korunkami. S rozhazováním je konec, budu muset se naučit šetřit, je konec odměnám, budu muset si vystačit jen s důchodem. Teď si tím hlavu nezatěžuji, jsem v lázních, nekoukám na peníze, nedělám si žádné vrásky, užívám si podle chuti a nálady. 


Prohlížíme si květinové pavilóny, žasneme, obdivujeme, téma a expozice vyladěna a inspirována MOZARTEM. Dobové kroje, auta, doplňují přenádherné květinové kreace a fantazie. Divím se jen, že jsme nedostali žádnou alergii z takového množství vůní.Nachodili jsme se dnes dost a dost, ale je to jiné než když běháme po kopcích v lese. Na chvilku jsme si sedli a baštíme, co jsme dostali do balíčku. Hledáme a kupujeme v doprovodných stáncích podle svého gusta a potřeb "různosti". Já jsem tu sehnala škrabku pro leváka ( to bude mít Jiřík radost, hihi, on je levák), šablonu na věnečky a svícen, samozřejmě mlsky, turecký med, oříšky atd.. Je to tu jako o pouti. Marušku Š jsme museli odložit na lavičku, má bolavá kolena a už se jí nikam nechce. Nejraději by už byla v autobuse. Má strach, že si ji včas nevyzvedneme, že ji tu zapomeneme a ona netrefí na parkoviště.

Všude je plno lidí, horko, fronty, jeden stánek vedle druhého, hlavně prodejních stánků s kytičkami, cibulemi, semeny, zahradnickými potřebami. Anna-Marie nejdéle vybírá u nabídek kaktusů. Každá chceme něco jiného, moc to nejde dohromady, zdržujeme se vzájemně. Anna je milovnice kytiček, má překrásnou zahrádku a toto je pro ni ráj, její svět. Nejraději by si koupila všechno, ale my se statečně držíme jejího příkazu. Máme ji mlátit přes prsty, když si bude chtít něco koupit. Nakonec to vzdává sama, protože nemáme tolik času a fronty jsou dlouhé. Unavené padáme na chvilku na lavičku, jsme spokojené, pokoukali jsme se, ale i něco nakoupili. Pánové se také neošidili, dali si dobrý mok a něco k zakousnutí k tomu.
 

Tak se vzájemně přepočítáme, konečně jsme se všichni sešli u autobusu a jedeme dáááál. SVATÝ KOPEČEK s kostelem zasvěceným Panně Marii je plný věřících. Právě je pět hodin odpoledne a my jsme opět účastni slavnostní večerní mše. Kázání je upřímné a zase o něčem jiném. Výlet se vydařil. Nakonec jsem si tu ještě koupila růženec. Jezdí sem hodně poutníků, je tu příjemně, posezení mezi stromy, k hlavnímu vchodu se jde dlouhou alejí a vystupuje se po dlouhém schodišti. Budu mít na co vzpomínat.

 

Ludvíkov

DVANÁCTÝ  A TŘINÁCTÝ DEN _ PONDĚLÍ _25. a 26.  dubna 2005

Počasí je proměnlivé, jsme rády, že můžeme ven. Vypravily jsme se s Annou-Marií do Ludvíkova. Stoupáme ke Křížku, cesta je velmi špatná. Mokro, hodně pohozených větví, bláto, vyjeté koleje. Odbočujeme po svážnici vpravo a celou cestu si povídáme. Mírně stoupáme a pak jdeme z kopečka. Snažím se dýchat z plných plic. Zeleň stromů je fascinující. Anna-Marie mi ukazuje další možnou variantu jak dojít do Ludvíkova - přímo oborou k hospodě „U Jiřího“. Poslední úsek cesty jdeme po asfaltce a už jsme „U Sovy“. Buffet je malý, ale hezky útulný. Sešlo se nás tu asi šest. Čepuje se tu Radegast a já nakonec neodolám, dávám si topinku s nivou a malé pivo. Udivuje mne, že nám žádnou reakci na alkohol z piva. Žádná rýma, žádné červené skvrny. Topinka mi bodla, byla pěkně křupavá a niva čerstvě nastrouhaná, zdobená ještě cibulkou a rajčetem. Na vzduchu mi skutečně chutná.


Zasmáli jsme se a pokecali s nově příchozícím kytaristou. Zpáteční cestu volíme po LÁZEŇSKÉ. Sice máme informaci, že je po celé cestě mlha a zima, ale neodradí nás to. Bude to sice do kopce, tímto směrem jsem ještě nešla, tak to chceme prubnout. Jdeme a jdeme, cesta je docela dobrá, ale je to pochod zdlouhavý a stále musíme do kopce. Už je pozdní odpoledne, nakonec se na nás usmálo štěstí. Mlha se roztrhala a už nepotřebujeme ani rukavice. Sluníčko občas vykoukne a my jsme unešené, rozplýváme se nad perlovými kapičkami, hrajícími všemi barvami, visícími odevzdaně na každé jednotlivé smrkové jehličce. Zapomenuté obláčky par v nás vyvolávají snové myšlenky. Sestupujeme lesní cestičkou, za chvilku budeme již doma. Touto stezkou jsem ještě nešla, je to moc hezká zkratka, začínám se tu už orientovat, snad už nezabloudím.

 

Dnes máme odpočinkový den, vytrvale prší a prší, vypadá to, že už nikdy nepřestane. Uklízíme, pereme, lenošíme, čteme, já hraji hry na počítači a dopisuji deníček. Občas je to paráda, lehnout si na záda a jen tak si přemýšlet a lelkovat. Zmožené tělo se potřebuje zregenerovat, pěkně se promasírujeme a promažeme, nejen z venku, ale i zevnitř. Těším se na velkou dámskou jízdu ve Věži, musíme si pospíšit, bývá nabito. Nabízejí jednu sladkou specialitu za druhou - medovník, horké maliny, borůvky, nejrůznější varianty palačinek a šlehačkové poháry, nikdo neodolá. V ničem se neomezuji, ve vší počestnosti si tu bužíruji a užívám, jakoby každý den měl být mým dnem posledním. ...

 

Křišťálová studánka

ČTRNÁCTÝ DEN _ STŘEDA _ 27. dubna 2005

Sraz všech zájemců o vycházku je v půl druhé před naším lázeňským domem. Jsem moc ráda, že se můžeme připojit ke zkušené partě, konečně snad najdeme námi hledanou zázračnou “Křišťálovou studánku”. Celkem se nás sešlo patnáct, poznáváme blíže některé spolustolovníky a spolubydlící. Jdeme známou cestou, ale už vidím, kde jsme dělali chyby. Na rozcestí neodbočujeme ani doprava, ani vlevo, ale jdeme rovně a skutečně po několika metrech objevuji hezkou, krásně schovanou studánku. Je tu pěkná hromádka kamení, mohylka, každý přidává jeden oblázek a přeje si nějaké přáníčko. Nevěřím svým očím, opravdu studánka existuje a já si už myslela, že je to jenom pohádka. Voda ve studánce je tak průzračná a křišťálová, že si myslím, že je bez vody. Přeji si jedno přání třikrát, tak snad se mi vyplní.

Cestou zpátky jdeme kolem Hvězdy, zastavujeme se na malý gáblíček, já tu objevuji mapu Jeseníku, to mám radost. A obědváváme klukům slíbeného frťana, určitě ta hledací túrka stála za to. Hezké odpoledne, procházka lesem nikomu nemůže uškodit, i když je spojena s malý výstupem a sestupem. Navíc jsem byla ve společnosti příjemných veselých lidí a to je fajn.

Malá Morávka, Žárový vrch

PATNÁCTÝ DEN _ ČTVRTEK _ 28. dubna 2005

Počasí je opravdu aprílové, jsem stále v jednom kole, jedna procházka za druhou, nestačím své poznámky podrobně rozepisovat, vezmu to tedy jen orientačně...

Ve čtvrtek 28. dubna 2005 odjely naše kamarádky, Marušky z Chomutova. Bylo to smutné loučení, nechtělo se jim, byly tu jen na krátký týdenní pobyt, ale moc jsme si rozuměly. Byly zábavné, samá legrace, od srdce jsme se nasmály.
Začalo nám dokonce sněžit, čekáme na sluníčko a jak to tu už bývá pravidlem, odpoledne se nám vyčasuje. Rozhodly jsme se tedy, že si uděláme procházku do Malé Morávky. Samozřejmě, vede nás Anna-Marie, přidala se Jarmilka, která je tu také poprvé, naše skupinka čítá tři grácie.

Vyběhly jsme ke Hvězdě a teď jdeme podle značek, nejdříve po silnici, pak odbočujeme doprava a vykračujeme si odhodlaně po lesní cestě. Pozorujeme přírodu, povídáme si, lépe se poznáváme. Poslední úsek jdeme podle lesa, vidíme zelené louky a pole, jdeme svižně, musíme stihnout autobus. Malá Morávka je pod námi. Teď ještě musíme najít Kovárnu, cesta byla pohodlná, stále jsme vlastně sestupovaly z kopce do údolí. Ještě máme chviličku času, v hospůdce si dáváme něco za odměnu a jsme rády, že nás domů v 15.43 zaveze autobus. Vše jsme časově zvládly a stihneme v klidu dojít i na večeři. Nechtěla bych jít tuto trasu obráceně, ještě, že nám autobus neujel.

Malá Morávka je milé rekreační středisko s mnoha penziony, upravenými zahradami a zelení. Samozřejmě, že ne všechny objekty jsou opravené, ale hodně domů bylo zrenovováno. Zřejmě tu lidé žijí z turistického ruchu a zahraničních hostů.

ŠESTNÁCTÝ DEN _ PÁTEK_ 29. dubna 2005

V pátek 29. dubna 2005
je naplánován skupinový výlet na Žárový vrch 1094 m (Žárové kameny). Moc jsem vděčná, že jsem byla přijata do party stálých hostů, kteří se tu sešli již po několikáté. Nerada bych se někde vnucovala, ale opravdu mne potěšilo, když mne přijali mezi sebe. Vašek je horský vůdce, připomíná mi Jirku, zná tu každou cestičku a dobře se orientuje a vždycky rozhoduje, kam a kudy se půjde. Chodíme i po cestách, které nejsou značené, a tak to chce opravdu být znalcem, všichni mu naprosto důvěřujeme. Peter je osobnost, velký sympaťák, má tu své obdivovatelky. Příjemný, společenský, má přehled a dá se s ním povídat o všem možném. Jarda je veselý a bezprostřední společník, už jsme se viděli na poznávací procházce Karlovou Studánkou. Jsem ráda, že jde také Jarmila, Eva a Věra. Anna-Marie už tento výstup v minulosti podnikla, dnes s námi nepůjde, u Sedlové boudy se dělíme na dvě skupinky. Je teplo, teď je před námi výstup, zdoláváme travnatou stráň a každý si jde svým tempem. Mám dobré boty, jsem v pohodě. Vašek tu našel hezké modřínové větvičky, obdarovává všechny přítomné dámy. Je to od něho milé. Jsem šťastná, že budu mít zase jeden zářez, pokořím zase jeden vrch 1094 m. Je nádherná viditelnost, podařilo se, jsme na vrcholu. Nádherný pohled do kraje, vidíme celé pohoří, Petrovy kameny 1446 m, Praděd 1492 m i Vosku. Jsem nadšená, škoda, že jsem si zapomněla foťák, ale nevadí. Fotí Eva, připadám si, že tato fotografie bude dokladem pokoření vrcholu, sice nejsme na Materhornu, ale každý vrchol je pro mne potěšením. Smějeme se, je tu pohoda a dobrá nálada. Ale je třeba myslet i na návrat. Cesta zpět je malou improvizací, procházíme dokonce i oborou a sestupujeme pozvolna, konečná má být hospůdka v Ludvíkově. Bezva odměna. Zkrátka den se opět vydařil.

P.S. Později se dovídám, že se naše společné foto nevydařilo, nejen já se neumím občas podívat správně do okénka, Eva nám uřízla hlavy, tak není čím se chlubit ... ha ha

 

512-mala-moravka-3.jpg

Cestou na Malou Morávku

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář