Více si vážím života
Zdravím,
omlouvám se všem, omlouvám, kterým jsem se dlouho neozvala. Poslední půl rok je pro mne opravdu vyčerpávající, zřejmě si to dostatečně neuvědomuji, nepřipouštím, nedávám na sobě znát, ale ....
Nechci se vymlouvat, ale výsledkem neustálých stresů, nervů, nevyspání, ježdění po nemocnicích, pohotovosti, do Prahy, domů, za mamkou a zase zpět do Prahy, starost o celou domácnost a vážně nemocného manžela…, byla následná nepozornost a ztráta koncentrace při řízení – AUTONEHODA.
Právě před dvěma týdny jsem skončila během několika vteřin s autem na stromě. Už jsem byla téměř doma, jela jsem od mamky z hor a spěchala jsem do nemocnice. Čekala jsem telefon od Jirky, zda bude operace srdce nebo ne. Téměř před odbočením do naší ulice začal vyzvánět telefon. Bylo to tak nervy drásající, najednou jsem přestala myslet. Měla jsem ho v kaúse, ale já si to neuvědomovala, nemohla jsem ho vypnout. Šíleně mě ten zvuk vytáčel, věděla jsem, že je to důležitá zpráva od manžela. Místo, abych zastavila, uklidnila se, našla telefon, shodila jsem kabelku ze sedadla. A už tu byl hloupý nápad. Sebrat z podlahy kapesník. Shýbla jsem se ... výsledek: ZDEMOLOVANÉ AUTO.
Já zůstala celá, mně se naštěstí nic nestalo. Nikoho jsem nezranila! Měla jsem zkrátka kliku a při té velké smůle, veliké štěstí. Opravdu při mně stáli všichni moji ANDĚLÉ. Jasný pokyn shora, ještě tu mám nějaké poslání.
A jak se to mohlo stát ? Banalita. Nepozornost, nekoncetrovanost (slovy policistů) při řízení. Jedno shýbnutí, a pak jen údiv. "Co se to vlastně stalo?, a stalo se to opravdu MNĚ? Shýbla jsem se, zvedla hlavu, narovnala se a vytřešněnýma očima se nevěřícně dívala na přeražený strom, který mi rostl z motoru. Nevím, co bylo příčinou takové demolice auta - sněhová bariéra, náraz na sud se zmrzlým pískem, který se mi namotal pod kola, či dílo dovršil střet s javorem. Ustřelila jsem ho těsně nad zemí. Nejela jsem rychle, ale bylo to asi dost pro takovýto kontakt s překážkami. Auto je na mraky. Škoda odhadem sto tisíc. Takovou havárku jsem tedy ještě nezažila, přetrvává pocit, že mně se to nestalo, jen někomu jinému. Filmový záznam běží, já jsem jako divák - žádné emoce, jen prázdno a v hlavě vymazáno. Ničemu nerozumím.
Jezdím třicet let, nikdy se mi nic takového nestalo, nějaká mini škrábnutí ano, ale tohle …? Jediné štěstí, že jsem nehavarovala na dálnici. Tam jsem teď jezdila sto dvacet i více. Ovšem, nedovolila jsem si při takové rychlosti ani mrknout, obě ruce na volantu. Teď už vím, že i na okresce se nesmím zasnít ani zamyslet, ale hlavně myslet musím. Stačí opravdu mini nepozornost, vteřinky a metry utíkají neskutečně rychle a život se Ti obrátí naruby. Stačí mrknout, kýchnout, zamyslet se a o životě je rozhodnuto.
Divím se pořád, i dnes. Vůbec jsem se nelekla, necítila jsem žádný náraz. Pásy jsem měla zapnuté, na to jsem pečlivka. Žádný šok, hysterie. Jen jedno ohlédnutí a pak už nic ... Dvě hodiny jsem čekala na policii, dýchala jsem poprvé do balónku. Snad hodinu jsme sepisovali protokol. Počínala jsem si jako stroj - všechno jsem zvládla – zařídit odtah, servis, pojišťovnu. Jela jsem do servisu s odtahem, asi patnáct kilometrů, domů jsem se musela vrátit vlakem.
Bylo třeba odvozit od sousedů všechny propriety, které jsem s jejich dovolením z auta vyházela za nejbližší plot – jídlo, oblečení, kufry... zkrátka, bagáž a zásoby na dva týdny. Pokračovat jsem měla do Hradce Králové a pak Prahy. Už jsem tam měla být.
Rychle přepakovat, ruksak na záda, do jedné ruky kufr, do druhé tašku, na rameno kabelku, a takto vystrojená jsem běžela přes koleje na vlak, abych stihla odjet ještě za světla. První noc jsem přeci jen neusínala snadno, stále jsem viděla ten javor a slyšela svá slova, když jsem viděla, co se stalo: „To snad není pravda!!!“ A ono se to skutečně stalo - A MNĚ.
Pravda je taková, že to beru z té lepší stránky, jsem celá, nikomu jsem neublížila, odnesl to strom, ale mohlo to dopadnout tragičtěji. Nevypadalo to dobře, otočilo mne to zadkem do silnice, auto bránilo provozu, naštěstí za mnou nikdo nejel a proti mně také ne. Snad byl pohled na bouračku dost výmluvný a pro všechny řidiče, kteří mne míjeli, dostatečným varováním a ponaučením, aspoň pro ten den.
Dnes vím, pár vteřin a změní se Ti celý život. Jdu do sebe, všechny hodnoty jsem si přerovnala a pořádně se zamyslela.
DOBRÁ ZPRÁVA, (douvám, že pro všechny) ŽIJU, JEŠTĚ TU JSEM, DĚKUJI ZA TU MOŽNOST