Dobrovolné odchody
Stále mi nejdou z hlavy dvě sebevraždy celebrit v tomto týdnu. Co vede inteligentní lidi k tomu, aby si sáhli na život? Takové rozhodnutí dotáhnout do konce, to není jen tak, chce to určitě pořádnou dávku odvahy, ztratit pud sebezáchovy, je to protest? nebo nahodilá pohnutka změnit svůj osud navzdory všemu, postavit se tváří v tvář Neznámému....
Nevím, proč mě to tak zasáhlo, proč o tom stále přemýšlím. Možná mě vyděsilo zjištění, že v našem RODINNÉM STROMU ŽIVOTA - RODOKMENU, je až neuvěřitelně hodně případů nepřirozených a záhadných úmrtí - nešťastné náhody, sebevraždy, nevyjasněná úmrtí. To mi vrtá hlavou, to už není samo sebou. Kde se stala chyba? - mohou za to geny, jsme v zajetí dědičnosti?, jde o narušenou osobnost? nervovou labilitu ...??
Člověk dostane do vínku určitou výbavu a podle toho v životě reaguje, řeší nahodilé situace a dané problémy, umí nebo neumí přijímat prohry a vítězství.
Budu si "já" vědět rady, budu se umět poprat s tím, co na mě čeká, nad čím ztratím kontrolu a moc, zvládnu a překonám úskalí života?
SEBEVRAŽDA = psychický nátlak okolí, tlak paparazzů, politických událostí, rodinných problémů, špatné zdraví? Kde jsou ty pravé příčiny těchto tragédií ...
Myslím, že bychom měli znát svou minulost, abychom se dokázali vyrovnat s přítomností a nedělali přehmaty v budoucnosti.
Občas člověk osudu nahrává, ale někdy se věci dějí nezávisle na jeho přáních a jeho vlastním vlivu.
Stejně mě zneklidňuje, že tragédie v naší rodině nejdou jednou větví, ale sbíhají se z obou stran. Co to znamená pro mne?
Komentáře
Přehled komentářů
Nevím, jestli mám právo se k tomu vyjadřovat, tak to prezentuju jen jako svůj názor.
Myslím, že život je nádherný dar, který člověk dostal (nebudu rozvádět, kdo je dárce) a který by se měl snažit prožít co nejlépe ku prospěchu svých nejbližších, svého okolí a i (to je zprofanovaný výraz) celé společnosti.
Prostě v něm nebýt jen pasívním cestujícím, ale snažit se být i jeho spolutvůrcem.
Uznávám, že lidé se dostávají do situací, z nichž vidí jako jediné východisko sebevraždu. Sám jsem se v takové situaci také jednou cítil.
Chápu to jeko jejich slabost, u které bych toleroval jedinou vyjínku, nevyléčitelnou fatální nemoc - čekání na konec s doprovodným trápením. Ale tuto situaci si nedokážu představit a doufám, že se v ní nikdy neocitnu.
šílenost
(zaxik, 23. 7. 2008 10:01)