Nejasné pocity
Trápím se. Jsem bezmocná, nechápu, proč si lidé nerozumí, proč si nechtějí porozumět. Trápím se a nemohu změnit vzájemné týrání, psychické vydírání mezi těmi nejbližšími, mezi dětmi a rodiči, mezi příbuznými, rodinou. Nikdo nikomu nic nesleví, neodpustí. Kde se bere tolik hašteřivosti, nelásky, nenávist, závist - svrab a neštovice ? Nevím. Marně hledám odpověď. Nevím, jak na to. Nezvládám situaci. Trpělivost je ta tam, reaguji i já nepřiměřeně, podrážděně. Hlava mi třeští, žaludek je na vodě, chvěji se. Nejdřív brečím, všechny vnitřnosti cítím až do nejposlednějšího nervu. Dál už nemohu. Jak to zvládnout, jak na to ? Zkrátka nemohu, nevím si rady. Pak se dostaví otupělost. Je toho nad hlavu, všechna bolest se mi vtěsnává do srdce a dusí mne. Zalykám se bezmocností. To je snad zlý sen. Proč se z něho neprobudím. Padám ke dnu a nedokážu už čelit ničemu, nedokážu se prát s přítomností. Jak se otužit proti přetvářce, zlu a beznaději ? Jak se smířit s bezprávím, které nám přináší hloupost politiků, omezenost nadřízených. Jak se vyrovnat s vlastními prohrami, neúspěchem, naší vlastní bolestí, nemocí, vlastním neštěstím, jak se dostat z marastu. Jak čelit bolesti a neštěstí našich drahých. Jak se znovu vrátit na tu stezku, která je začátkem spásné cesty vyrovnání a smíření, porozumění a nové naděje. Musím zmobilizovat všechny síly - vím, že se z toho musím dostat. Ale zatím nevím jak....
Připadám si jako na houpačce. Teď právě padám dolů, žaludek na vodě a strach z pádu ještě hlubšího. Jedna špatná zpráva za druhou. Jak pomoci kamarádovi, který je na smrt nemocný, jak potěšit přítelkyni a kamarádku, která nenávratně ztratila během roku tolik blízkých. Znovu se vrací bolest, nejpronikavější bolest všech vnitřností, znám ji, znám až příliš dobře. Vždycky se ozve při opakovaných situacích. A HISTORIE se s tvrdohlavou pravidelností opakuje. To není možné, nerozumím tomu, zkrátka nic nechápu. Zase jsem jako hromádka neštěstí a chtěla bych schovat hlavu do konejšivého klína. Je to však pouze moje věc, jak se rychle seberu. Vím, že se z toho dostanu, ale teď si to peklo musím zase prožít. Jsou tu nezvratné skutečnosti. Musím se soustředit na přežití. Opakují se dny naprosto zbytečného trápení a psychického týrání. Kolik zloby se do lidských srdcí vejde a kolik srdcí zbytečně potrápí. Nerozumím tomu, jen vidím, že se historie ve své spirále stále dokola, zas a znova opakuje.
Je tu naše historie jen proto, abychom se z ní všichni poučili ? Je to ten správný a pravý důvod ? Pro jaký jiný účel a smysl by tu měla být ? Jak je možné, že zatím z této rovnice vychází pouze holá skutečnost, že se z historie málokdo poučí. Zas a znova se vše opakuje se všemi neblahými důsledky. Proč tomu tak je? Proč tolik utrpení všude kolem mne ? Člověk se k člověku chová jako bez rozumu. A HISTORIE SE OPAKUJE se všemi zradami, vraždami a nepravostmi. Člověk je nepoučitelný, nechce se poučit, nechce být poučen. A už toho o životě tolik ví. Nic se nemění, nic se neděje. Jen bezmocně přihlížíme. Zlo se stále více dotýká většiny z nás. A my jen tiše přihlížíme.
Jaká budoucnost je před námi ? Kolik toho dobra a zla pro
nás má ? , kolik toho dobra a zla ještě rozdá, komu a proč ?