To jsem celá JÁ
Dvacátý osmý červenec dva tisíce sedmnáct
Ten den jsem s mými holkami vyrazila na kole do obory. Koleno nebolelo a na kole mu to dělá naopak dobře. Jen při cestě jsem našla tři hříbky, jeden byl docela slušný, ale jinak jsem prožila dost drsné dobrodružství. Holky jsem poslala napřed, sama jsem zkusila jednu starou, dnes zakázanou, cestu, a to jsem si dala. Zkrátka cesta skončila jako ohrada a louka pro skot. Věděla jsem, že pořád musím z kopce dolů, jinak krajina se celá za ty roky, co jsem tudy nešla, změnila. Musela jsem se brodit bahnem a lejny po skotu. Abych se dostala přes potok, musela jsem asi tři metry jít vodou potoka. Boty ztěžkly blátem a humusem, těžko jsem je zvedala z té šlamastiky, a to nebylo všechno. Po kilometru této náročné chůze s kolem jsem se ocitla na konečné ohradníku. Stále jsem šla za hlasem aut ze silnice, přes všechny překážky. Připadala jsem si jako hrdina z jedné pohádky, který se nesměl ohlédnout a nesměl se vrátit zpět.
I já jsem musela zdolat ohradník, protáhnout spodem kolo, které trpělo právě tak jako já. Teď na mne čekal prales kopřiv a divokého lesa. Netušila jsem, co jsem schopná za záchranu svého života zdolat a překonat. Tudy neprošel živáček určitě několik let. Prostě ty moje cestičky už nebyly, musela jsem se prostě prodírat pořád dál. Nakonec jsem z té divočiny vyšla někde nad jednou vesnicí - Petrovicemi. Slyšela jsem silnici, ale dál už jsem nemusela, protože jsem se ocitla u kolejí. Podle nich už byla jen tráva a já se dostala k benzince u Ameriky. Teď už jsem věděla kudy se mám dát domů. Bohužel, v té divočině jsem si zablokovala přehazovačku různými stonky a smetím, nefungovala. Projela jsem několika hlubokými kalužemi, trochu ty nánosy bláta a humusu smyla, ale i tak to na kole jet moc nešlo.
Domů jsem dorazila špinavá, páchnoucí, bláto až za ušima. Přehazovačku budu muset asi rozebrat, protože se tam to svinstvo natlačilo a blokuje ji. Samozřejmě, že děti už chtěly vyhlásit po mně mezinárodní pátrání. Hned jsem kolo pořádně prolila proudem vody, nánosy trusu, bláto se pomalu rozpouštělo. Jehlou jsem dobývala tvrdá stébla kopřiv a jiných stonků z přehazovačky, sama jsem musela hned pod sprchu a veškeré oblečení šlo do pračky. Botasky mám ještě ve škopku namočené.
Tak to vidíte, čeho jsem schopná. Koleno dostalo na frak, ale zatím tuto zkoušku zvládlo. Jeden prášek, mast a hned postel. Dnes už mne nebolí, ale zdá se mi, že jsem to snad ani neprožila, že to byl jen nepříjemný sen.
Mějte se krásně a poraďte, co mám udělat, abych nedělala taková hloupá rozhodnutí, jezdila zakázanými cestami, škodila si na zdraví, atd..... Prostě jsem se už tak narodila - živel, živel ..... Hlavně, že jsem se našla, i když by si třeba někteří lidé oddechli, kdybych se už nikdy nenašla (cha, cha, cha)
Jednu chvíli jsem chtěla tu hroznou cestu zdokumentovat, ale při mém talentu na průšvihy bych asi fotoaparát utopila v potoce nebo v té hnusné kaši, kterou jsem se brodila. Navíc jsem se držela kola jako záchrany, nebylo kde odložit ruksak ani kolo. Jediná fotka bedly, z prodírání hustou travinou, bohužel, cesta dál nevedla, musela jsem se vrátit do bahna. Ještě, že dnes sem nevyhnali stádo skotu, to by mi asi šlo o život.