Večer úvah a polemik
Mapa vnímání
Co víme o sobě, o člověku ? Člověk - človíček - lidé. Ano, základem je embrio. Víme ale, že tento náš grunt, náš základ je ovlivňován od samotného počátku vším a ze všech stran ? Víme, že kromě daných genů může být ze všeho nejvíce ovlivněn vývoj podvědomí našich budoucích citů a pocitů ? Ano, s největší pravděpodobností tomu tak skutečně je. Má to svoji logiku. Ovlivňovat podvědomí mohou všichni ti, kteří malého tvorečka provázejí od počátku, od narození a právě ti působí na vývoj podvědomí, působí na vývoj citů a pocitů. V tom je ta prazvláštnost, v tom je ta neopakovatelnost jednotlivce. Všechna novorozeňata jsou si podobná, víme, že nejsou stejná. Každé mimino je pro všechny velkou nadějí " čistou a nepopsanou nadějí ". Neznámou sice, ale už " nadějí " skutečnou. Víme, že právě LÁSKA A CIT, jako první zakreslí do této čisté hvězdičky, do duše malého človíčka prapodstatu toho, jaký doopravdy bude. A čas ukáže, kdo a jak tvořil základy, kolik toho dobrého do vínku bezbrannému človíčku jsme dali.
O osudu už kdysi dávno rozhodovaly sudičky. Ano, známe to z každé pohádky. Zamyslíme-li se však doopravdy, nejsou tyto pohádky tak neskutečné. Dá se říci, že pohádkové sudičky vycházely téměř ze skutečného stavu věcí, dokázaly správně odhadnout, co děťátko čeká a nemine. Znaly přeci všechno a všechny, jejich první doteky s děťátkem byly nezvratné. Ano, ano, tyto osůbky přidávaly ještě něco navíc, něco ze sebe. Zase to byly ty nejranější - první doteky s človíčkem a tyto city a pocity mu byly předávány. Malý obtisk vlastní osobnosti. Ano, dávalo se dobro, ale dávalo se i zlo. Podle toho, jaká osoba ke kolébce byla pozvána nebo jaká osoba jen tak mimoděk se u kolébky zastavila. Náhoda ? šlo-li o osobu šťastnou nebo nešťastnou ? To jsou jenom pohádky, tam je možné všechno.
Ale jak je tomu dnes ? Ano i dnes je velmi důležité, kdo je s človíčkem v prvních minutách, v prvních dnech a týdnech. I dnes záleží na těch, kteří jsou s děťátkem v prvních dvou, tří letech. Většinou nevíme, jak jsou důležití všichni ti, kteří s malým tvorečkem mluví, laskají ho, milují. Ano, právě oni vdechují schopnost vnímat, schopnost rozlišovat, odsuzovat, radovat se, milovat nebo naopak. Do čisté mapy duše se zakreslují postupně všechny vjemy. Človíček bez kresby citů neprožije zhola nic. Nepozná štěstí, lásku, nepozná naplnění z darování ani obdarování, neprocítí bolest. Bude obklopen jen a jen prázdnotou a lhostejností ducha i srdce, chladnokrevně utrápí a utýrá všechno a všechny - zvířata, lidi, možná i sebe. Láska a neláska v dětství ovlivní celý další vnitřní život. Nemáme-li v sobě zakódovanou schopnost rozumět sobě, neporozumíme nikomu, ani svému okolí.
Mapa vnímání. Ano, to je ten klíč ke schopnostem prožít jakýkoliv cit. Ano, obrysy mapy se rýsují a kreslí právě tak jako základy tukových buněk, které jsou pro celý další život základem fyzické struktury. Ano, obě tyto dispozice se vyvíjejí jen a jen v době nejútlejších začátků. Trvalý a téměř neměnný základ citového vývoje člověka získáváme pouze v tomto vymezeném období. Zcela zásadně má vliv na formování možností každého z nás. To, co nemáme zakresleno a zakódováno ve svém vnitřním podvědomí, ve své mapě vnímání, nikdy nedokážeme ničím nahradit.
Pokud toto všechno víme, porozumíme snad sami sobě a zůstává naděje, že pochopíme i své okolí, se všemi těmi, které zatím neznáme, ale kteří nás kdykoli mohou svým nelogickým chováním a postojem zaskočit, pochopíme nepochopitelné.
Budeme-li znát zcela sami sebe, svoji duši, porozumíme svým skutkům. Možná, že se nám toto nikdy do důsledku nepodaří, ale z větší části jistě. Měli bychom se o toto poznání aspoň pokusit a vzít si na pomoc rozum a vůli. Jedině tak snad překonáme hluchá a prázdná místa podvědomí.
Poznáme-li dobře sami sebe, pochopíme jednání i těch, kteří sice mají všechny předpoklady být milými, citlivými a šťastnými, ale nechovají se tak. Spíše naopak. Reagují naprosto nepochopitelně.
Přemýšlím o věrohodnosti těchto úvah, přemýšlím a zpytuji sama sebe. Je tomu tak skutečně ? Co na to moje city a pocity. Nutí mne toto poznání stále více přemýšlet o sobě, přemýšlet o svých blízkých, o člověku jako takovém, pochopit okolí. Kdo ví, možná že tímto směrem vede cesta k vzájemnému porozumění. Připustíme-li tuto možnost, měli bychom poznat na svých dětech, co jsme promeškali, co jsme nedocenili, co jsme udělali vědomě či nevědomě správně nebo špatně. Těžko jim později vyčítat to, co jsme jim sami zůstali dlužni.
Důvodem k zamyšlení nad mapou vnímání bylo rozhlasové vysílání, kde se diskutovalo nad knihou s touto tematikou (bohužel autor a název knížky mi unikl, kdo ho zná, informaci mi snad dá, díky )
Komentář:
1] 04.10.07 04:56:34 jana - email