ŽIVOTNÍ ZMĚNY
Bála jsem se, bála, že se stane to, co se stalo, něco nezaměnitelného a nevratného. Neměla jsem nikdy ráda žádnou definitivu, žádné nevratné události, nevratná rozhodnutí. A teď je to tu. Zůstala jsem sama. Sama na všechno.
Člověk nechce zůstat sám, brání se přijít o někoho, koho má rád, s kým prožil mládí, s kým prožil společně víc jak čtyřicet let. Nechce ztratit člověka, se kterým žil naplno svůj život - v dobrém i zlém. Vedle kterého se učil postupně žít, zvládat složité, prožívat příjemné, učil se přizpůsobit, obětovat, dávat i brát, zvládat těžké zkoušky. A co teď ?
Jak se vyrovnat s novou situací ? Ze dne na den je všechno jinak, vše je vzhůru nohama, všechno je naruby, zbyl tu člověk sám. Zůstaly jen vzpomínky, není to málo, ale co si teď počít se životem, jak si ho uspořádat, jak se vyrovnat se všemi problémy a starostmi, jak naložit se svým volným časem ? A vůbec, jak se vyrovnat s touto novou situací, jak vstřebat bolest, zastavit slzy, nahradit smutek, nekonečnou samotu, pocit prázdnoty?
Ve skutečnosti se řekne, nezůstal člověk sám tak docela. Má děti, příbuzné, rodinu, přátele, kamarády, kolegy, známé. Ale vnitřně sám zůstává, docela sám. Vše je jen a jen na něm, sám za sebe se musí rozhodovat, nemá už záštitu, nemá tu oporu, není tu rádce a ochránce. Ví, že nikoho už nebude mít tak rád, a že nikdo tak opravdově nebude mít rád jeho. Nedá se to, co bylo, ničím a nikým nahradit ani změnit.
A přesto nezbývá než žít dál, všichni to vědí, rozum to ví, ale jak to vše zvládnout ? City jsou popletené a nechápou nic. Pocity prázdnoty a opuštěné místo zůstávají. Všechno se odehrává jako ve zlém snu, jen probudit se není možné.
Komentáře: